Apple Pippin: herní konzole, která nepřežila

Apple se ve své historii pokoušel prosadit ve velkém množství oblastí a ne ve všech byl úspěšný. Jednou z nich byl i trh herních konzolí, který se v polovině devadesátých let slibně rozjížděl.

Jablečným pokusem o obsazení herního trhu byla platforma pojmenovaná prostě Pippin. Jednalo se o otevřenou multimediální platformu postavenou na bázi tehdejších Apple počítačů. Na rozdíl od nich však Pippin mířil přímo do domácností coby integrální součást televizí a AV systémů. Lze zde spatřovat podobnost se současnou řadou Apple TV.

Pippin byla založena na platformě Mac OS Classic, což byl předchůdce současné řady operačních systémů OS X. Apple nejdříve postavil vlastní demonstrační zařízení nazvané Pippin Power Player, které prezentoval na veletrzích a médiím ve snaze zaujmout herní vývojáře i výrobce hardwaru. Apple totiž nikdy nepředpokládal, že by zařízení používající platformu Pippin vyráběl sám, od začátku pomýšlel na její licencování jiným výrobcům.

Pippin byl navržen jako otevřený standard, který by bylo možné poskytovat ostatním výrobcům podobně, jako to úspěšně provedlo JVC s videoformátem VHS v sedmdesátých letech. Apple si od tohoto kroku sliboval také rozšíření podílu platformy Mac OS na trhu a do jisté míry spoléhal na stejný formát, jaký používal v té době při licencování klonů kompletních počítačů Macintosh.

Pippin-Atmark-Console-Set

Odkud se vzalo jméno Pippin?

Přestože se vám může zdát jméno Pippin úsměvné, nevzniklo jen tak bez souvislostí. Jistě víte, že jméno počítačů Macintosh bylo inspirováno jablečnou odrůdou McIntosh. Jedním z dalších kultivarů této odrůdy je jablko označované jako Newton Pippin. Pippin je jablko světle zelené barvy, poprvé bylo vyšlechtěno na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století na Long Islandu v New Yorku a představuje menší a kompaktnější odrůdu původního McIntoshe.

bandai_hra

Vidíte tu podobnost? I herní konzole Pippin byla menší a kompaktnější „odrůdou“ stolních počítačů Macinstosh, ze kterých vycházela.

Přicházejí výrobci

V průběhu představování platformy se Applu podařilo zaujmout hned několik společností. Nejvýznamnějším partnerem byla tehdy ne neznámá herní společnost Bandai Company, která coby součást společnosti Namco produkuje hry až do dnešních dnů. Bandai vytvořila herní konzoli obecně nazývanou Bandai Pippin, přestože pod tímto názvem nebyla na trhu nabízena. Bandai se zaměřoval na japonský a americký trh, a zatímco v Japonsku konzoli nabízela pod názvem Pippin Atmark, ve Spojených státech ji zákazníci mohli koupit pod názvem Pippin @WORLD. Po hardwarové stránce byly obě konzole srovnatelné, lišily si pouze použitou jazykovou mutací operačního systému Mac OS.

Tato konzole byla uveden na trh na jaře roku 1995 za cenu 599 amerických dolarů. Obsahovala CD-ROM mechaniku pro načítání her a o její pohon se staral procesor PowerPC 603 taktovaný na frekvenci 66 MHz. Ten měl k dispozici 6 MB operační paměti, která byla sdílená pro procesor i grafiku. Konektivitu se světem zajišťoval tehdy běžný modem.

Zajímavé na konzoli byl dodávaný herní ovladač, který i dnes zaujme svým elegantním vzhledem i rozmístěním herních prvků, které vlastně přetrvává do dnešních dnů. Příjemné bylo, že ovladač s konzolí komunikoval bezdrátově prostřednictvím infračerveného rozhraní a dokonce obsahoval trackball.

Pippinpaddle

Bandai do září 1996, kdy výrobu konzole ukončil, vyrobil téměř 100 000 konzolí Pippin, z nichž se však prodalo jen 42 000 kusů. Pro konzoli vzniklo celkem osmdesát různých her i velké množství příslušenství, například klávesnice s kreslícím tabletem.

Druhým výrobcem konzolí se systémem Pippin byla společnost Katz Media, která převzala konzoli od Bandai a označila ji názvem KMP 2000. Nabízela ji na trzích v Evropě a Kanadě. Vzhled těchto konzolí byl velmi podobný verzím od Banai, sdílel s nimi i stejný ovladač. V dnešní době však není možné sehnat k nim větší množství podrobnějších informací včetně zpráv o počtu prodaných kusů koncovým zákazníkům. Lze se však domnívat, že nešlo o žádné velké počty.

Na druhé straně se poměrně vysoké množství těchto konzolí podařilo dodat do několika velkých hotelových řetězců jako výbava dražších pokojů, několika francouzských nemocnic a něco okolo padesáti tisíc kusů odebrala kabelová společnost CAI-Westland, která rozdala tyto konzole zákazníkům coby platformu pro on-line nákupy z jí provozovaného elektronického obchodu.

Pohled pod pokličku

Celá platforma Pippin byla postavena na bázi PowerPC procesorů od IBM. Konkrétně šlo o procesory řady PowerPC 603, které byly schopny obsloužit až 64 MB operační paměti, avšak vinou některých omezení platformy Pippin byla maximální použitelná velikost paměti u těchto konzolí 32 MB. Avšak k těmto hodnotám výrobci nesahali, Bandai ve svých konzolích používal (dle verzí) dva megabajty, čtyři megabajty, osm nebo šestnáct megabajtů paměti. Paměťové čipy byly součástí výměnné karty a byly snadno vyměnitelné samotným uživatelem. Zajímavé je, že operační systém byl schopen adresovat až 37 megabajtů operační paměti.

Platforma byla od začátku koncipována jako plně rozšiřitelná, a to prostřednictvím PCI karet, avšak s využitím proprietárního rozhraní X-PCI. Konektor je k dispozici ve spodní části zařízení a umožňuje tak jeho usazení do rozšiřujících dokovacích stanic.

Bandia-Pippin-pcb

Přestože byl Pippin od začátku vlastně plnohodnotným počítačem (bylo k němu dokonce možné připojit i klávesnici nebo tiskárnu), výrobci měli v licenční smlouvě zakázáno je jakkoli promovat jako počítače. Apple se bál, že by mu mohla levnější konzole odvést zákazníky od klasické řady počítačů Macintosh. Není tak s podivem, že Bandai promoval systémy Pippin jako herní konzole.

Zajímavostí bylo, že operační systém byl součástí optického média. Byl tak nahrán na disku s každou hrou. Nejvyšší verze, kterou Bandai s hrami dodával, byla verze 7.5.2, i když šikovní uživatelé dokázali s využitím speciálního BIOSu instalovat i pozdější verze včetně Mac OS 8.0 a použít tak Pippina jako skutečně plnohodnotný počítač.

S nepovedeným marketingem

Apple nikdy do propagace platformy neinvestoval jediný dolar a zaměřoval se pouze na propagaci vlastních počítačů Macintosh a Newton, což pro něj byly hlavní zdroje příjmů z té doby. Veškerá propagace tak ležela na bedrech výrobců. Bandai za propagaci utratil celkem 93 milionů dolarů.

Ani to však k masovému prosazení nestačilo. Na trhu v té době totiž dominovaly Sega Saturn a nová Sony PlayStation, které nabízely větší množství zajímavých herních titulů. V podstatě jediným velkým herním vývojářem pro Pippin byl přímo Bandai. Navíc s úvodní cenou šest set dolarů byl Pippin ve srovnání s konkurencí poměrně drahým zařízením. Vždyť v roce 1996 již bylo rozšířeno i hraní na PC, které nabízelo za podobné peníze větší možnosti.

DSCN1789_zps114c640e

Základní verze Pippina byla osazena pouze dvěma megabajty operační paměti, což nestačilo ani na běh webového prohlížeče Netscape, tudíž se Pippin příliš nechytil ani jako jednoduchý internetový terminál.

Jobs hrobníkem Pippina

Steve Jobs po svém návratu do Applu v roce 1997 ukončil hodně pro něj neperspektivních produktů, mezi které spadal i koncept Apple Pippin. Přestože šlo o otevřenou platformu a její licencoři ji mohli i nadále používat, ve skutečnosti se ukončení vývoje platformy Applem odrazilo také na jejich ochotě ji dále udržovat při životě. Bandai ukončilo výrobu a vývoj v polovině roku 1997, což přivedlo společnost Katz Media k bankrotu, protože společnost měla v té chvíli na skladě asi sto tisíc konzolí, které se staly neprodejné. V roce 1998 odkoupila od Bandai všechny neprodané konzole společnost DayStar Digital, která je rozprodala za minimální cenu všem, kdo ji měli zájem koupit.

A zatímco Apple zlomil nad Pippinem hůl ze dne na den, Bandai technicky podporoval prodané konzole až do konce roku 2002.

Apple i Bandai však měly plány i do budoucna. Na druhou polovinu roku 1997 plánoval Bandai inovovanou verzi ATMARK-EX, která měla mít rychlejší procesor, 8 MB paměti rozšiřitelné na 40 MB prostřednictvím standardních modulů a měla již obsahovat i ethernetové rozhraní. Zařízení mělo dostat také zapisovatelný magnetooptický disk o kapacitě 600 MB i možnost připojovat zařízení prostřednictvím FireWire rozhraní. Prototyp již existoval, vyrábět se však nikdy nezačal.

Původní článek vyšel v SuperApple Magazínu 1/2014, vydání Leden – únor 2014, které je možné zakoupit v elektronické podobě za zvýhodněnou cenu.

Screenshot 2014-05-02 09.07.46

 

 

avatar

Vláďa Janeček

Vláďa používá počítače Apple již osmnáct let a nestydí se za to a již více než patnáct let pracuje jako IT žurnalista. Od roku 2006 vydává SuperApple.cz a mimo něj již čtyři roky vydává také tištěný SuperApple Magazín.

banner