Je hudba ještě hudba, nebo jen jedničky a nuly?

Ve čtvrtek 17. července na kanálu ČT 24 proběhla diskuze na téma Obchod s hudbou zblízka. Jaké otázky přinesla a jaké pomohla zodpovědět?

Úvodní reportáž popisuje smutný příběh obchodníka s CD. Hodlá svůj obchod v brzké době zavřít, protože prodeje nosičů dramaticky poklesly.

Debatujícími hosty ve studiu byli „pirát“ Ivan Bartoš, zástupce Supraphonu Michal Máka, zpěvačka Ewa Farna a raper Radoslav Banga alias Gipsy. Moderátorka pokládala sugestivní otázky jako: existuje nějaký jednoduchý viník a příčina? Kdo může za propad prodeje fyzických nosičů? Kdo zaspal? Pan Máka vypráví dojemný příběh (teorii?) o tom, že (firmy a interpreti poznámka autora) se zalekli formátu MP3 a teď se snaží s tímto pracovat. Hudba je v současnosti také vnímána jako konzumní zboží.

Celá tato diskuze měla bohužel jednu poměrně zásadní vadu. Řešily se následky, ne příčina. Za pirátství nemůže formát MP3, Napster, internet, ani nelegální úložiště. Může si za to samotný zábavní průmysl. V době, kdy se začaly vyrábět vypalovací mechaniky, a bylo možné velmi jednoduše převést hudbu z CD do digitální podoby, se tohoto nápadu neujalo žádné hudební vydavatelství. Ta sladce pospávala na neuvěřitelných ziscích z prodeje hudby.

Screenshot 2014-08-07 08.18.11

Neexistoval žádný model digitální distribuce a prodeje. Objevil se Napster, který fungoval od června 1999 do července 2001 jako peer to peer síť, kde bylo možné zdarma najít a stahovat nahrávky. Tuto službu se podařilo soudní cestou zlikvidovat. Po několika letech se konečně vymyslel i obchodní model, ale to už bylo pozdě. Následníci Napsteru se raději stáhli do poloilegality, aby se vyhnuli možným soudním postihům. Hudební průmysl zvolil klasickou represivní cestu, začal stahovače trestat absurdně vysokými pokutami nebo i vězením. I přes represi se stahování začalo masově šířit.

Vše začalo s iTunes

V USA byly iTunes představeny 9. ledna 2001 na konferenci Macworld Expo v San Franciscu. Tento digitální obchod s hudbou mohl vzniknout částečně díky tomu, že byl omezen na minoritní platformu. O spuštění české verze se píše od roku 2005, ale hudbu jste si poprvé mohli nakoupit „už“ 29. září 2011. Ne, pozdní termín otevření jistě není chybou Apple. Pokud má v době internetu cokoliv zpoždění 6 let, je to na pováženou. Hudební vydavatelství tak přišla minimálně o jednu generaci, která za hudbu bude ochotna platit minimálně.

Na přelomu tisíciletí přichází éra CD, která bez vědomí majitelů instalují různé sledovací programy nebo disponují různými ochranami proti kopírování… Za poctivý nákup jsou trestáni nevinní a piráti si trénují svůj um na prolamování ochran. Může se při takovémto  přístupu ke svým zákazníkům někdo vůbec divit, že tu je velký problém? Hudební průmysl pláče, prodeje v letech 2012 až 2013 celkově klesly o 6 %, ale digitální prodeje vzrostly o 22 %.

Scénář se po několika letech znovu opakuje. Tentokrát se jedná o filmy, které se kradou. Špatná řešení mají reprízu.

V dalším reportážním vstupu zazněly názory zahraničních odborníků. Se svojí trochou do mlýna přispěl i Richard Krajčo, kde vysvětloval, kolik stojí vyrobit kvalitní CD. Následovala krátká reportáž a názory kapely Nylon Jail, která říká nebát se a vydržet. Z publika zazněl i názor, že hudba je vlastně produkt, ne umění a díky tomu ji

V diskuzi padl i téměř klasický alibistický názor, že digitální hudba jsou jen jedničky a nuly. Prakticky nic nestojí a kopírováním přece nikomu nevnikne škoda. Možná by se dotyčný divil, kdyby si někdo zkopíroval jeho jedničky a nuly, které by reprezentovaly jeho peníze na účtu.

Závěrem se pokoušel sdělit svůj názor i bývalý předseda Pirátské strany. Ten jen stihl vyjádřit svůj názor, že autorské právo je nutné poměrně zásadně změnit. Díky časové tísni již nestihl říci něco dalšího.

Šlo by to lépe, prosím?

Dojem z celého pořadu? Velmi rozpačitý, působil spíše jako špatná reklama, placená hudebními vydavatelstvími. Moderátorka Zuzana Tvarůžková neustále skákala svým hostům do řeči. Dozvěděli jsme se leccos zajímavého o managmentu, produkování, o tom, že současná doba je přelomová nejen pro hudební vydavatelství, ale i pro interprety. Mluvilo se sice v obecné rovině o streamingu, ale v pořadu nezaznělo ani jedenkrát slovo iTunes nebo Google Play Music.

Neustále se omílala mantra nelegální stahování, kradení hudby. Pokud se takto o svých potencionálních zákaznících (zlodějích) uvažuje velká část showbusinesu, je asi třeba, aby se prodeje hudby propadly ještě více. Ani jednou v pořadu nepadla zmínka o tom, že OSA (Ochranný svaz autorský) vybírá paušálně výpalné z každé tiskárny, mechaniky, pevného disku, flasky, telefonu…

Doporučil bych tedy  pro další možný díl více nezaujatosti, faktů a méně emotivních výlevů o chudých hudebnících a živořících hudebních vydavatelstvích.

banner