Apple Aquarius: ambiciózní projekt čtyřjádrového procesoru

Procesor Apple A4 není jediným, který se v minulosti pokusil Apple vyvinout a přivést na trh. V osmdesátých letech se započalo s vývojem vlastního čtyřjádrového procesoru v rámci projektu Aquarius.

Vodnář byl projekt, který výrazně podporovali dva významní muži té doby: John Sculley i Jean-Luis Gassée. Především Sculley měl na tomto projektu dle dobových svědectví přímo eminentní zájem, byl jím natolik posedlý, že po nějakou dobu nebyl schopen vnímat realitu na trhu s procesory.

Vše začalo v osmdesátých letech, kdy bylo všem ve vedení Applu jasné, že řada Macintosh dosáhla svého technologického vrcholu při použití současné platformy. Řada procesorů 68k již počínala ztrácet dech a přestože byla ještě hojně v pracovních stanicích osazována, budoucnost jednoznačně směřovala k RISCový procesorům. Vývojáři združení v Advanced Technology Group, jakémsi technologickém inkubátoru Apple, byli přesvědčeni, že jedinou cestou do budoucna je navrhnout a začít vyrábět vlastní typ procesoru.

Novému projektu byl dán název Aquarius a z dnešního pohledu jej můžeme bez obav nazvat jako přehnaně ambiciózní. Apple v té době neměl žádné zkušenosti s návrhem, vývojem a výrobou procesorů a současně ani neměl dostatečné zdroje k tomu, aby se jím stal. Neměl inženýry znalé návrhu procesorů, neměl technické vybavení k ověření navrhovaného procesoru ani výrobní kapacity – uvažovalo se, že by finální výrobu mohly obstarat společnosti Fujitsu nebo Hitachi. Vývoj nových generací procesorů stál společnosti Intel a Motorola miliardy dolarů, které Apple neměl.

Vedením projektu byl pověřen Sam Holland. Ten navrhl vyrobit čtyřjádrový procesor, který by se choval jako čtyři nezávislé procesory a dovolil by skutečný multitasking. Pokud si uvědomíme, že se psal rok 1987, bude nám hned jasné, že projekt neměl naději na úspěch – myšlena vícejádrových procesorů v běžných pracovních stanicích se tehdy rovnala utopii nejen z pohledu složitosti návrhu, ale také spotřeby a nároků na chlazení. Navíc scházely zkušenosti s vícejádrovými procesory.

Steve SakomanProti projektu bylo mnoho z Apple inženýrů, proti byl také Steve Sakoman, jeden z předních vývojářů té doby. Původně pracoval ve společnosti Hewlett-Packard, kde byl vedoucím týmu vyvíjejícího první baterií poháněného PC počítače, modelu HP-110. Později pracoval ve společnosti Silicon Graphics kde stál z velké části za návrhem grafického systému herní konzole Nintendo 64. V roce 1984 přestoupil k Apple, kde řídil týmy zodpovědné jak za Apple II, tak i za řadu Macintosh. V roce 1987 – tedy ve stejném roce, ve kterém běžel náš projekt Aquarius, zformoval tým Newton, který vyvinul první komerčně uvedené PDA. Společně s Gaséem přestupuje v roce 1990 do Be Inc, kde byl hlavním vývojářem platformy BeBox. Společně s převzetím Be Inc. společností Palm přešel pracovat na vývoji Palm OS 6, aby v roce 2003 přešel zpět do Apple na pozici viceprezidenta pro software.

Nebylo to však nic platné, v projektu Aquarius se shlédnul nejen Gassée, ale především John Sculley. Vše šlo dokonce tak daleko, že pro potřeby projektu byl zakoupen superpočítač Cray v hodnotě 15 milionů dolarů. Protože však taková investice do takto nejistého projektu nemohla projít, zalhal Gassée investorům a namluvil jim, že je tento superpočítač používán pro modelování nových modelů Apple.

Hugh Martin

Sama Hollanda ve vedení projektu záhy střídá Al Alcorn, další z legend té doby. Alcorn je tím, kdo vyvinul původní hu Pong a je to stejný Al Alcorn, který ještě v dobách před Apple najal Steva Jobse jako technika pro Atari. Jedním z prvních kroků Alcorna ve vedení projektu bylo, že najal skutečného odborníka na čipy, Hugha Martina.

Přibližně ve stejné době však již docházela trpělivosti i samotnému Sculleymu, který byl rozhořčen z toho, jakou bezednou jámou na peníze se projekt Aquarius stal. Zavolal si několik inženýrů pracujících na projektu a žádal vysvětlení. Zde Martin označil celý projekt za směšný. Podle jeho střízlivého odhadu nebylo možné, aby Apple byl schopen s projektem konkurovat gigantům typu Intel nebo Motorola a navrhoval, aby se Apple nadále orientoval na oblast, ve které je silný: na vývoj uživatelského rozhraní a celých počítačů. Sculley však ani po těchto slovech projekt nepozastavuje.

Al AlcornTo se stává až o několik let později: v roce 1989 celý projekt ukončuje přímo Al Alcorn. Zakoupený superpočítač Cray pak přechází do designového oddělení, kde sloužil pro návrhy počítačových skříní pro řadu Macintosh.

Dnes již nikdo nezjistí, kolik prostředků za tři roky tento projekt spolykal a co by se změnilo, kdyby byly tyto prostředky zaměřeny na jinou oblast – myslím si, že by výrazněji mohly ovlivnit celou řadu Newton. Dá se však říci, že se Apple v budoucnu z tohoto marného pokusu poučil a když později rozhodoval o vlastním procesoru pro svou řadu iOS zařízení, nešel již cestou vlastního vývoje na zelené louce, ale zvolil vhodnější formu akvizice společnosti s patřičným know-how a patenty.

A my snílkové se můžeme nechat unášet představenou, jaké by to bylo, kdyby Apple v roce 1994 nepřišel s prvním PowerPC Macem, ale s Macem poháněným vlastním čtyřjádrovým procesorem…

avatar

Vláďa Janeček

Vláďa používá počítače Apple již dvaadvacet let a nestydí se za to. Také již více než dvacet let pracuje jako IT žurnalista. Od roku 2006 vydává SuperApple.cz a mimo něj již deset let vydává také časopisSuperApple Magazín.

banner