Apple III: první jablečný krok vedle

„Apple III připomínal dítě počaté při skupinové orgii,“ prohlásil o tomto počítači svého času jeden z významných inženýrů Applu, Randy Wigginton (který například pomáhal Wozniakovi stvořit disketovou jednotku pro Apple II). „Poté, co se ráno všichni vzbudí s bolestí hlavy a vidí toho malého bastardka, tak každý tvrdí – to přece není moje!“ Takto nějak tedy v Applu chápali první velký jablečný neúspěch.

Za prvním úspěšným počítačem s nakousnutým jablíčkem stál génius Steva Wozniaka. Žádná komise. Žádné detailní marketingové průzkumy. Kdepak. Wozniak sám od sebe, díky svým zkušenostem a představivosti, co by tak asi počítačoví nadšenci mohli požadovat, stvořil stroj, který se stal velmi úspěšným. Bylo to pro něj o to snazší, že byl nejen géniem, ale též počítačovým nadšencem. Dá se říci, že vytvářel počítač sám pro sebe.

Apple se stal novou a bobtnající firmou, vezoucí se na vlně úspěchu svého druhého počítače, ovšem už koncem roku 1978 se ve firmě objevily reálné obavy, aby náhodou nebyla předstižena konkurencí. Podle představ marketingu měl být úspěch Apple II pouze dočasný a je třeba co nejdříve přijít s dalším počítačem. Ano, v Applu se pracovalo na Nové velké věci (budoucí Apple Lisa), každý ale chápal, že ta bude hotová až někdy počátkem osmdesátých let. Tak dlouho přeci nemohou čekat, protože Apple II se na špičce tak dlouho neudrží.

Je třeba pochopit, že toto uvažování tehdy všem přišlo zcela logické. Mikropočítačová revoluce právě začala a ještě včera úspěšné počítače jako Altair či IMSAI neznamenaly dnes už nic. Platformy vznikaly a zanikaly v řádu měsíců či několika let. Představa, že by snad nějaká mohla vydržet desetiletí, byla mimo fantazii tehdejších odborníků. Ostatně, z naprosto stejného důvodu začínal v tomto čase i vývoj Macintoshe, který byl původně zamýšlen jako laciný následník Apple II.

Koncem roku 1978 byl proto vývojem nového počítače pověřen Dr. Wendell Sander. Měl to být první počítač firmy Apple, který nenavrhoval Steve Wozniak – dokonce se na vývoji vůbec nepodílel. Místo toho byla ustanovena komise, přičemž hlavní slovo mělo marketingové oddělení, dále samozřejmě Steve Jobs a v neposlední řadě každý, kdo se dostatečně prosadil. Díky tomu projekt neustále bobtnal a místo původně plánovaných deseti měsíců se protáhl na dva roky. Po Sanderovi se chtělo, aby všechny myšlenky zhmotnil v novém počítači, přičemž některé sice nebyly vysloveně protichůdné, ale práci mu rozhodně neulehčily.

V tomto směru se obvykle zmiňuje „příspěvek“ Steva Jobse, který nejprve trval na takové velikosti počítače, která komplikovala uspořádání všech komponent, a inženýři měli co dělat, aby je tam nějak naskládali. Kromě toho Steve nesnášel ventilátory a zakázal jejich použití v počítači s integrovaným zdrojem i disketovou jednotkou, což, jak se ukázalo později, byl kámen úrazu.

Vzhledem k tomu, že se tehdejší americký regulátor elektroniky FCC ještě nedokázal zorientovat a vytvořit specifikace na míru zcela nově vzniklým mikropočítačům, rozhodli se v Applu nečekat a přijít s návrhem počítače, který bude mít naprosto dokonalé stínění. FCC je v Americe zodpovědný za „štempl“, že vaše zařízení nebude rušit další elektrické přístroje ve svém okolí. Tehdejší počítače (například Apple II) něco takového nesplňovaly, což některé uživatele odrazovalo – zvláště pak ty, kteří tomu vůbec nerozuměli a razítko chápali jako prevenci před požárem, zemětřesením a dost možná i povodní.

V Applu se na problém rozhodli jít megalomansky a vytvořit takové stínění, které splní jakákoliv možná kritéria. Výsledkem se stal návrh, kdy byl pod plastovým obalem skryt masivní hliníkový kryt, odlévaný v továrně na automobilové součástky. Ten celou elektroniku dokonale odstínil a snad by počítač ochránil i před elektromagnetickou vlnou atomového výbuchu. Tento kryt měl zároveň sloužit i jako trošku přerostlý pasivní chladič počítače. V tomto směru ale zklamal.

Řešení to samozřejmě bylo drahé. Počítač měl ale na svou dobu velmi solidní specifikace. 128 kB paměti RAM bylo počátkem osmdesátých let opravdu hodně. Ostatně o čtyři roky mladší Macintosh nabízel paměť se stejnou kapacitou. RAM bylo možné rozšířit až na 256 kB, což byla velikost téměř z říše sci-fi. Stejně kvalitní bylo i maximální rozlišení počítače, protože monochromatických 560 x 192 bodů, neboli text v rozsahu 80 sloupců a 24 řádků, tehdy dokázaly zobrazit jen zcela profesionální počítače. Apple II se to naučil až s rozšiřujícími kartami.

Nový počítač měl být prodáván pouze s monochromatickým monitorem, protože v této době se barvy pro profesionální použití nepovažovaly za nutnost. Ovšem s připojením monitoru barevného uměl zobrazit to samé, co tehdejší Apple IIplus.

Operační systém počítače měl název SOS, což sice později evokovalo katastrofální neúspěch platformy, ale mělo to znamenat Sophisticated Operating System. Původně to bylo Sara Operating System (podle kódového jména projektu, které zvolil Sander dle jména své dcery), ovšem Apple jej pochopitelně přejmenoval a trval na tom, aby se vyslovoval „sauce“. Tento systém byl sice z dnešního pohledu primitivní, ovšem ve své době představoval značně pokrokovou koncepci, zvláště ve srovnání s velmi spartánským DOS 3.3 na Apple II. Systém uměl pracovat s různými zdroji, které bylo možné pojmenovávat, takže už nezáleželo, v kterém slotu počítače máte tu kterou rozšiřující kartu (jako u Apple II), ale bylo možné se na ni odkazovat jménem. Bylo možné vytvářet nové ovladače zařízení a systém se ovládal pomocí aplikace System Utilities, což bylo nesrovnatelně pohodlnější řešení než u konkurence.

K počítači měla být k dispozici pořádná klávesnice, která na rozdíl od Apple II obsahovala numerický blok a možnost psaní malými písmeny. Dále bylo počítáno s tím, že k počítači bude k dispozici harddisk, což opět na Apple II nebylo možné. Třešničkou na dortu se jevilo zabudování hodin, takže si počítač pamatoval čas i v okamžicích, kdy byl vypnutý.

Bohužel, toto je výčet těch světlých stránek. Všechno nemůže být dokonalé a Apple III měl k dokonalosti bohužel hodně daleko.

Především šlo o uspěchaný projekt, který se k zákazníkům dostal předčasně, kdy ještě firma nevychytala všechny chyby, které jsou s vývojem každého výrobku spojené. Nejslavnějším problémem, široce medializovaným, bylo selhávání počítače při dlouhodobé zátěži, což bylo přičítáno jeho přehřívání. Během dopravy a následně i vlivem tepla se integrované obvody vysouvaly z patic. Apple se k tomuto problému postavil vcelku tradičně – nejprve jej popíral a bagatelizoval, následně doporučoval počítač zdvihnout a z malé výšky jej pustit zpět na stůl. Pravda, tímto způsobem se obvykle dařilo uvolněné „šváby“ a další konektory vrátit zpět na místo. Rada ovšem nepůsobila zrovna profesionálně, zvláště u zamýšleného prémiového produktu.

Později se zjistilo, že i když se počítač skutečně dost zahříval a byly zaznamenány případy „upečení“ disket v jednotce, hlavním problémem byl nevhodný návrh základní desky. Docházelo na ní ke zkratům, což vyřešilo několik postupných revizí zapojení.

Kromě tohoto zcela fatálního problému nabízel Apple III i některé další. Tak například čip MM58167B, zodpovědný za chod hodin, nebyl spolehlivý a selhával. Jeho dodavatel National Semiconductor čipy po výrobě dostatečně netestoval. Po připájení na desku již nebylo snadné vadné kusy vyměnit. Apple se proto rozhodl v první revizi základní desky počítače ponechat jen prázdnou patici a funkce času byla odpojena. Až ve finální revizi se opět objevila, tentokrát už funkční.

Největší zrada ovšem spočívala v nedostatku softwaru a špatné emulaci Apple II. První půlrok byly k dispozici pouhé tři aplikace, dodávané Applem, a i ty nebyly dostatečně odladěny. Například program na správu pošty, napsaný samotným Mikem Markkulou, trpěl chybou příkazu pro ukládání a často selhával. Zmíněnou emulací se v jablečné firmě pokusili nedostatku softwaru čelit. Bohužel tento účel byl splněn jen částečně.

Emulace Apple II byla velice nekvalitní. Management firmy se totiž moc a moc obával, aby si dva její počítače nijak nekonkurovaly. Měly být jasně rozlišeny svým nasazením. A proto se emulace striktně omezila na základní konfiguraci Apple II bez rozšiřujících grafických či jiných karet a bez rozšířené paměti. Ba dokonce hardware Apple III byl obohacen o čipy, které paradoxně omezovaly emulaci na ten základ. A tak ačkoliv by samozřejmě neměl být problém udělat emulační mód nejen plně kompatibilní, ale umožňující přístup k rozšířeným možnostem nového počítače, právě to se nestalo.

Problém spočíval v tom, že v této době již zmiňovaná základní konfigurace Apple II uživatelům nestačila a bylo zcela běžné ji rozšiřovat alespoň o větší paměť. Většina náročnějších programů tyto rozšířené možnosti využívala, případně na holém počítači vůbec nešla spustit. Kvůli tomu byl emulační mód proklínaný, jelikož v něm ty nejpotřebnější aplikace buď nejely vůbec, nebo omezeně. Uživatel, který prodal svůj rozšířený Apple II v ceně půldruhého tisíce dolarů a koupil si lepší, třikrát dražší počítač, byl pochopitelně naštvaný. Jeho doposud užívaný software na této novince jel hůře než na původním stroji.

Paradoxně právě kvůli možné emulaci byl hardware Apple III dosti konzervativní. Místo radikálního vylepšení, které by se u profesionálního stroje dost hodilo, použili tvůrci stejný procesor, stejnou disketovou mechaniku a stejné sloty kompatibilní s Apple II. Jinde, konkrétně u největšího konkurenta jménem IBM, začínali s čistým stolem. Výsledkem se stal počítač pochopitelně výkonnější.

Právě fakt, že se Apple III svých dětských nemocí zbavil pozdě (až v době nástupu IBM PC), byl pro jeho neúspěch stěžejní. Kromě toho, si jablíčková firma řekla o opravdu hodně peněz. Přeci jen 4 340 dolarů za základní systém (a přes sedm tisíc za systém s pevným diskem) nebylo zrovna málo. Na jedné straně byl Apple III v podstatě jen evolucí předchozího počítače, ovšem cena znamenala revoluci.

Dá se říci, že jen pevný disk představoval výhodu jablečného počítače, neboť ten se k tehdejšímu IBM PC připojoval dost komplikovaně a IBM jej standardně nenabízelo. Ovšem jinak si američtí firemní zákazníci vybrali zcela jednoznačně. Apple III nikoho nezajímal a vzhledem ke špatným recenzím v médiích se ani není čemu divit. IBM stálo méně a velmi brzy díky mnoha rozšiřujícím kartám nabízelo více. To rozhodlo.

Steve Wozniak si mnohem později stěžoval, že ta urputná orientace celé firmy na třetí z jejích počítačů znamenala stagnaci vývoje jeho slavného dítka. Ve firmě byli všichni přesvědčeni, že Apple II do půl roku skončí, takže nemá smysl tento koncept dále rozvíjet. A když se ukázalo, že je to chyba, a rozhodlo se pokračovat ve vývoji budoucího Apple IIe, byl veden jen tak zpola a s hlavní starostí, aby snad náhodou v něčem nepokořil svého silnějšího bratříčka. Původně se vůbec neuvažovalo, že by k Apple IIe bylo možné připojit harddisk či více než 128kB RAM. Obě laťky později padly, ale to zdržení celé platformě neprospělo, neboť zbytečně dávalo prostor konkurenci.

Wozniak tvrdil, že pokud by se místo vyvíjení zcela nového nekompatibilního počítače přistoupilo k prostému vylepšení jeho vlastního konceptu, mohl Apple II v souboji s IBM hrát mnohem silnějšího soupeře. My dnes sice tušíme, že Apple II neměl šanci, stejně jako ji nakonec neměly mnohem kvalitnější platformy. Je ale fakt, že historie se mohla psát zcela jinak, kdyby manažeři občas poslouchali námitky inženýrů. Prodeje Apple II v první polovině osmdesátých let zvolna narůstaly, a to navzdory faktu, že se ocitl na vedlejší koleji a firma neustále očekávala zánik této platformy. Bohužel, vzhledem k havárii svého letadla v únoru 1981 řešil Wozniak v této zlomové době mnohem důležitější zdravotní problémy a nemohl se za své dítko dostatečně prát.

I když byl Apple III několikrát revidován a cena snížena až pod tři tisíce dolarů, stále se jen tak tak potácel nad vodou s mizerným prodejem několika tisíc kusů měsíčně. Poslední varianta, Apple III Plus, byla prodávána pouhé čtyři měsíce, než byla 24. dubna 1984 výroba ukončena. Celkem se prodalo přibližně 65 000 počítačů a dle odhadů ztratila firma Apple 60 milionů dolarů. Nebyla to sice největší ztráta jablečné firmy, měly přijít další, mnohem bolestnější. Šlo ale o první jednoznačné selhání. Je přitom paradoxní, že stejný příběh, kdy protežovaná vlajková loď zklamala a firmu zachraňoval podceňovaný druhořadý projekt, si firma s jablíčkem ve znaku prožila hned několikrát.