Jak jsem utopil AirPods Pro. V Primalexu.

Bezdrátová sluchátka AirPods Pro jsem si pořídil hned ten první den, kdy byly v Česku oficiálně dostupné. Když je Apple představil, tak jsem neváhal ani chvíli – již rok dlouho jsem byl totiž spokojeným uživatelem druhé generace sluchátek AirPods a nová vychytávka v podobě potlačení okolního ruchu byla přesně tím správným argumentem.

Tento text ale nebude testem nebo recenzí těchto sluchátek, mé zkušenosti s nimi si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu SuperApple Magazín. Bude spíše o jedné hloupé náhodě a co z toho vzniklo.

[HTML1]

Nějak mi to špatně narostlo

Přiznám se, že jsem nikdy neměl moc v lásce sluchátka typu „špunty“. Zatímco s takzvanými „peckami“ jsem nikdy větší problém neměl, špunty mi zkrátka nikdy v uších neseděly. Nikdy jsem totiž nedokázal správně sladit velikosti pryžových nástavců, které se vkládají do vnějšího zvukovodu. Podle všeho jej mám totiž nestejně velký, tudíž v případě, že mi sluchátko drží v levém uchu, tak mi vypadává z pravého. A pokud drží v pravém, pak do levého nejdou vložit.

A zatímco u některých výrobců lze najít vhodnou kombinaci nástavců ideálních pro každé ucho, v případě jablečných sluchátek se mi to nepodařilo. V balení jsou k dispozici „pouze“ tři velikosti těchto silikonových nástavců, což je pro mé potřeby málo. A tudíž mi pravé sluchátko občas vypadne. Především v situaci, pokud se předkloním.

Z tohoto důvodu (a také několika dalších, o kterých hovořím v časopise) tak sluchátka AirPods Pro používám v podstatě pouze při práci v kanceláři nebo na veřejných místech. Zkrátka všude tam, kde je potřeba filtrovat okolní hluk (což zvládají neuvěřitelně dobře), ale kde se dopouštím žádné či nanejvýše minimální pohybové aktivity. Na vše ostatní, od domácích prací přes zemědělské činnosti až po sport sahám po osvědčených AirPodech. Ty mi totiž sedí dokonale a věřím, že pokud bych s nimi udělal výmyk na hrazdě, seděly by poslušně na svých místech.

Když se všechno daří

Jenže vše se změnilo v průběhu jedné podzimní soboty, která byla věnována obnově vnitřních nátěrů svislých stavebních konstrukcí v naší domácnosti. Vklouznul jsem tedy do pracovního oděvu, svou hlavu ozdobil ukázkově složenou novinovou čepicí a dal si do uší AirPods. Ale ne, byly vybité!

No, nic se přece neděje! Lovím z pracovní tašky AirPods Pro, vkládám je do uší, spouštím oblíbený podcast a dávám se do míchání nátěru v požadovaném poměru. Skloním se nad nádobou obsahující tři kilogramy nátěrové hmoty doplněné o 400 ml vody. Ovšem promíchat tuto směs zvládnu pouze jednou.

Při druhém okruhu umně zhotovenou míchačkou z místně dostupných materiálů, kterou by mi i sám MacGyver záviděl, vidím, jak se pravé sluchátko se žblunknutím noří pod hladinu nátěru, pod kterou jej spolehlivě zatlačí míchací nástroj, který snad jej mikrosekundu poté projíždí stejným místem. Sakra práce, proč jen má mozek tak zpomalené reakce!

No nic, co teď? Bez váhání nořím ruku pod hladinu, šmátrám a po chvíli jej vítězoslavně držím v ruce. Mám, já jej mám!

Tedy abychom si rozuměli: měl jsem v ruce slizkou hroudu husté bílé hmoty (s nezanedbatelným množstvím BaSO4 pro sněhově bílé zdi™), uprostřed které bylo sluchátko. Fotit, nebo zachraňovat? Tak přesně takové myšlenky se mi honily v tom okamžiku hlavou.

Zvítězilo zachraňování, a to v tou chvíli nejrychleji dostupnou metodou: vyběhl jsem na terasu, pustil zahradní hadici na plný kohout a sluchátko pořádně a pod plným tlakem omyl ze všech stran. Ztratit v té chvíli již nebylo co: nic horšího, než nefunkční sluchátko, mi v ruce zůstat nemohlo. Po dokončené koupele jsem zbytek ještě pořádně profouknul stlačeným vzduchem (a neptejte se mě, jak a proč mě to napadlo).

Tomu by jeden nevěřil

Jak vše dopadlo? Nebudete tomu věřit, ale výsledek byl přesně mimo všechna očekávání. Ano, AirPods Pro se sice chlubí ochranou proti vlhkosti, ve skutečnosti jde ale v podstatě pouze o ochranu proti potu a případnému lehkému dešti. Zahradní hadici puštěnou na plný výkon na vzdálenost pěti centimetrů rozhodně v popisu specifikace IPX4 nenajdete. Podle všech očekávání tak mělo být výsledkem mrtvé sluchátko a smutný Vláďa.

Nicméně není tomu tak. Já jsem stále veselý a sluchátko dokonale funkční. První několik dnů sice hrálo o něco málo tišeji, než jeho druhý souputník, poté se však vše vrátilo do normálu. Dnes je to již měsíc od oné události a světe div se, sluchátko stále hraje bez jakýchkoli problémů.

Jasně, zítra již hrát nemusí. To ale nic nemění na faktu, že Apple tyto drobné špunty vyrobil opravdu kvalitně a dokáží leccos vydržet. Anebo jsem měl pouze neskutečnou dávku štěstí…