jOBS: promarněná šance [Recenze filmu]

Dnešním dnem jde do kin oficiálně snímek jOBS. Film, který byl několikrát odložen a který již v době přípravy vzbudil rozpaky jak osobou režiséra, tak i představitelem hlavní role. Jak to vše dopadlo?

Srovnávat Jobse se Social Network se přímo nabízí – v obou případech jde o životopisné snímky spojené s osobnostmi, které zásadně ovlivnily podobu dnešního světa: zakladatel Apple Computers, Steve Jobs, sice zemřel před necelými dvěma lety, „nesmrtelnost“ mu však zajistily takové produkty, jako jsou iPhone, iPad nebo iPod. (O osobním počítači Macintosh nemluvě.) Protagonista filmu Social Network, Mark Zuckerberg, „jen“ vymyslel Facebook, což ovšem nemění nic na tom, že film Davida Finchera je nesrovnatelně lepší než snímek Joshuy Michaela Sterna.

Zatímco Fincher vypráví příběh o cestě k bohatství, moci a slávě jako strhující, nejednoznačný osobní příběh i provokativní sociální studii, Stern nám nabízí jen vyprávěnku o novodobém Ježíši Kristovi, který spolu se svými věrnými apoštoly nějakým nejasným způsobem spasil svět. Co vlastně Steve Jobs skutečně udělal či neudělal, jak se to lišilo od toho, co dělali ostatní v jeho oboru, a jaký to všechno má dopad, ale z filmu jasné není.

Jobs – od dob svých univerzitních studií po okamžik, kdy v roce 2001 představuje svým zaměstnancům iPod – je ve filmu rádobysympatickým chlapíkem, kterému máme odpustit jeho občasné, lidsky odporné chování k přítelkyni či letitým spolupracovníkům, protože je to génius. Tenhle neprůstřelný koncept hrdinu (v podání herecky mimořádně průměrného Ashtona Kutchera) mění ve výlučnou postavu zaštítěnou před vší případnou kritikou: krmí diváka po celé dvě nekonečné hodiny svého filmového příběhu vizionářskými proslovy, podbarvenými kýčovitě heroickou hudbou Johna Debneyho. Mnohé promluvy hlavní postavy v tomto kontextu působí jako mimoděčná parodie.

Záběr na obrazovku počítače či na klávesnici má totiž mít podobnou emocionální sílu jako vztyčení vlajky nad dobytým městem. Přiznám se však, že jako v computerovému negramotovi ve mně vývoj Jobsova Maca nevzbuzuje žádné emoce a při sledování filmu jsem si připadala jako na špatném osvětovém filmu nějaké sekty, jejíž učení neznám – a režisér se nijak nepřičinil o to, aby mne pro celou věc jakkoli nadchl. Počítače v Jobsovi působí jako tajemné posvátné předměty a jejich tvůrci jako čarodějníci věnující se jakýmsi tajným učením – takže film mimoděk posiluje tradiční představu moderních technologií jako „magie“.

Spíš než vrchní kouzelník Jobs mne však bavily jiné postavy (často ztvárněné docela zajímavými herci), kterým autoři filmu čas od času dovolili, aby byly lidské. Sledovat, jak se všichni ti individualističtí šílenci, rebelové a podivíni s rozježenými vlasy radostně zapojují do systému firemní kultury, bylo pro mne proto značně bolestivé. Joshua Michael Stern ovšem s nelítostnou inscenační primitivností nabízí další a další scény, v nichž Jobs řeční ke svým zaměstnancům, kteří propukají ve frenetický jásot a potlesk. Duch kolektivního nadšení možná skutečně ze společnosti Apple udělal to, čím je spolehlivě ještě dnes – ve filmu na mne však působil až jakýmsi odpudivě nacistickým dojmem.

Infobox

jOBS
USA 2013, 122 minut, titulky
Režie: Joshua Michael Stern
Scénář: Matt Whiteley
Kamera: Russell Carpenter
Hudba: John Debney
Hrají: Ashton Kutcher (Jobs), Dermot Mulroney (Mike Markkula), Ahna O Reilly, Josh Gad (Wozniak), Kevin Dunn (Amelio), James Woods (Dudman), Matthew Modine (Sculley), Lukas Haas (Kottke), Lesley Ann Warrenová (Clara)
Premiéra: 15. srpna 2013

Vztahy mezi Jobsem a jeho muži pak mají až jakýsi citově vypjatý, homoerotický charakter. (Vím, že se ženy ve společnosti Apple zřejmě moc nevyskytovaly, což ovšem nic nemění na tom, že bez nich působí vyprávění trochu divně.) Pokud jde o Jobsův soukromý život, je ve filmu téměř eliminován, ale vypadá to, že scenárista s režisérem tím soustředěním na mužský svět vůbec nic nemysleli… a vlastně mám pocit, že spoustou věcí nic nemysleli. Nedostali se tak dál než za povrchní, lopotný popis vybraných, vnitřně nespojitých dějů a událostí, které by mohly být ohromně zajímavé, kdyby se jich ujali lepší, chytřejší a méně „nábožensky“ založení vypravěči.

Jobs je tak vysloveně promarněnou příležitostí: a je o to horší, že k němu spousta lidí bude přistupovat s nadměrným očekáváním.

Autorem recenze je filmová kritička Alena Prokopová. Její filmové recenze můžete sledovat na osobní blogu autorky. 

Šéfredaktor dodává: obvykle se ve svých názorech na filmové novinky s filmovými kritiky neshodnu, v tomto případě však šlo o jednoznačnou výjimku, protože mé dojmy z filmu jOBS jsou vlastně navlas stejné i přesto, že jsem dlouholetým fanouškem Applu a celý příběh i historické souvislosti znám do nejmenších podrobností. I tak však na mě film nezafungoval tak, aby ve mě vzbudil čisté nadšení.

Vše na mě působí tak nějak dojmem naprosto zbytečného snímku. Například staří Piráti ze Silicon Walley se nesnažili o historickou přesnost a spoustu věcí podávali v humorně laděné rovině, díky čemu nebyli nudní a Noah Wyle zvládl Steva Jobse v mých očích o třídu lépe, než Ashton Kutcher. Parodický mikrosnímek iSteve byl ve spoustě okamžiků alespoň vtipný (především pro člověka znalého historických souvislostí. A není bez zajímavosti, že na ČSFD má tento film, jehož scénář byl napsán za tři dny a celý byl natočen v pěti dnech stejné hodnocení, jako velký jOBS). V jOBSovi se však nic z toho nepovedlo.

Pokud to mám shrnout, použiji své první dojmy z Twitteru: kdybych měl jít na jOBS za své,  asi by mi to bylo líto.