Jan P. Martínek: Jak jsem otevíral Apple Store v Belgii

Wish-list. Seznam přání. Pro hodně lidí spíš věcí. Našli bychom na něm auta, domy, elektroniku, šperky a kdesi cosi. Taky jsem takový míval.

Ale jakmile jsem, poměrně záhy, zjistil, že na většinu věcí, které chci, si můžu vydělat a pak si je prostě koupit, ztratily pro mě auru magična a nedosažitelna. To, co si mohu, resp. opravdu chci koupit, si od těch dob připisuji na seznamy nákupní, zatímco na svém wish-listu vedu výhradně zážitky.

Jedním z takových mých přání bylo už pár let zúčastnit se otevření Apple Store. Poměrně snadno splnitelné, když si uvědomíme, že těchle applích obchůdků je už po světě 460 a každoročně pár dalších přibyde. Chtěl jsem zažít pocity prvních návštěvníků, jimž profesionální roztleskávači dávají najevo nadšení, radost a úctu k jejich peněže… loajalitě, být u toho entuziastického teátru, který se pak v podobě videí dostává na keynotes Applu; na vlastní kůži zakusit, jaké je to, být součástí davu poblázněného produkty téhle jedinečné firmy s bezkonkurenční věrností fanoušků.

Protože mám to štěstí žít ve městě, kde byl Apple Store dlouhodobě plánován, už pár měsíců jsem věděl, že si tohle své skromné přání splním. Stalo se tak předevčírem, v sobotu 19.9. a protože pár lidí vyjádřilo přání, že by si o mé zkušenosti rádi přečetli, píšu tyto řádky. .

Ráno

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nemohl dospat. Ale je fakt, že hned po probuzení jsem svou rodinu telepaticky povzbuzoval, ať se nají rychle, vyčistí si zoubky ještě rychleji a bačkůrky ať si raději ani nenazouvá. Před budovu nového Apple Store jsme přesto dorazili až přesně v 10 hodin dopoledne, kdy nastal moment M. Žena vzala sokolíky do sousedícího Marks & Spencer a já se nechal vstřebat davem asi třísethlavým, skandujícím pofrancouzsku “Deset, devět, osm, sedm…”

Během minuty se mi podařilo prodrat se hordou jen pár desítek lidí ze strany od M&S a dostat se až k ochrance. Do obchodu, nad jehož vchodem klasicky září obrovské jablečné logo, byli právě se vší parádou vpouštěni první zákazníci, resp. fanoušci.

Protože dvě stěny Apple Store jsou plně prosklené, uvnitř bylo lze vidět minimálně padesátičlenný tým personálu Apple v modrých tričkách, nepočítaje všudypřítomné sekuriťáky. Tucet z nich tvořil vstupní kordón, který v tuto hodinu s ještě nehraným nadšením vítal každého z návštěvníků. Probíhalo focení, gimme fives, každý druhý si svůj triumfální vstup nahrával, televizní štáby všechno natáčely a my venku už se nemohli dočkat, až přijdeme na řadu.

Po pěti minutách byla připuštěna další partička. Aniž by byl adekvátní počet lidí z obchodu vyšel ven – Hotel California style. Ke konci druhé várky se nikdo z oranžových vestiček nedíval pro mě nebezpečným směrem, takže jsem mohl krásně využít příležitosti a do davu se vmísit…

Neudělal jsem to nikoli proto, že bych byl tak čestný nepředbíhač, nýbrž proto, že mi to za to nestálo. Za chvíli pustí i nás, říkal jsem si, to vydržím. V několika následujících hodinách jsem si za tohle chvilkové pomatení mysli spílal mnohokrát.

Po čtvrt hodině, kdy ochranka pouštěla dav jen z jedné strany a to nikoli té “mé”, jsem se jediné její členky, křehké blondýnky (viz video) zeptal, jestli budou pouštět také lidi ze strany levé.

Nebudou, vysvětlila mi; dodala, že musím vystát frontu jako ostatní a doplnila své tvrzení pohybem ruky naznačujícím tvar a směr fronty. Teprve v tu chvíli mi začalo docházet, jak jsem byl naivní, pokud jsem věřil, že by na takovou slávu přišlo jen pár stovek skalních belgických fanoušků Applu.

Z hloučku jsem se vymotal zpátky na ulici, tuhle přední linii frontových bojovníků obešel a z její druhé strany se mi naskytl pohled, z něhož se mi málem podlomila kolena. Dav, který jsem do té doby považoval za kompletní, tvořil jen drobeček odpadlý od bagety ve vedlejší ulici, kterou na délku v podstatě celou vyplnil mnohostup lidí všech věků, ras a pohlaví. Jednotlivé části fronty byly na několika místech odděleny a hlídány další ochrankou a zástup ovládán pomocí mobilních zábran, které známe z letišť, festivalů a demonstrací. Znáte úvodní scénu první Kingovy detektivky, Mr. Mercedes? Tak si ji vynásobte dvaceti. Minimálně tisícovka lidí, čekající na to, až se jednou, za čas, který jsem si v tu chvíli netroufal odhadnout, dostanou dovnitř do obchodu, který může pojmout odhadem stovku namačkaných, dlouho okounějících zákazníků, padesátku prodavačů a deset “geniusů” navrch. A rychle se to rozrůstalo.

Došel jsem na konec fronty. Trousily se další a další její konečky. Tak jsem si jen natočil ocásek toho mnohostupového mastodonta a protože by celá fronta vydala na až příliš dlouhé video, poslední záhyb fronty podél samotného obchodu jsem si natočil zrychleně, na památku. Do fronty jsem se nepostavil, valil jsem za rodinou.

Karl a Bud

Sokolíci mezitím u Marxe a Spencera vyfasovali červeňoučké jablíčko, u příležitosti té velké slávy u sousedů.

O kus dál jiný MS, tentokrát můj někdejší zaměstnavatel, rozdával reklamní “officy”, podpořené skvěle vymyšleným claimem pro ten velký den: “Nové Office osladí vaše Jablko”.

Vysvětlil jsem ženě situaci a protože nemělo smysl rodinu dál trápit na místě, rozloučili jsme se. Tři čtvrtiny Martínků tedy odjely na oběd, zatímco já si odskočil na poloveřejné WC, abych se zbavil poslední čtvrtiny ranního čaje, který by mi následující hodiny jen komplikoval.

Odpoledne

Podrobnostmi svého stání ve frontě vás nebudu zdržovat. Není nepodstatné, že v právě otvíraném “krámu” fungovala wi-fi s připojením na internet, čehož jsem využil a na Twitter postnul krátké video shrnující mou dosavadní zkušenost. Zrovna ten den mě totiž můj operátor pekelně vypekl odstávkou Vodafone samoobsluhy (včetně mobilní appky, do které se ani nedalo přihlásit), takže jsem si nemohl přikoupit datový roaming.

Podstatné je, že něco po čtvrté hodině jsem se do vysněné přední linie dostal i já. Během těch několika hodin jsem byl několikrát svědkem toho, kterak kamarádi toho či onoho zaměstnance či ochranky žadoní o vpuštění. Všichni ale odvedli svou práci na jedničku a každý prosíkař byl vykázán na konec fronty. Ve druhé polovině dne se na přechodu pro chodce vedle obchodu objevila dvojice policistů, která usměrňovala zákazníky, chodce i řidiče, čehož už začínalo být třeba.

Ve čtvrt na pět nastala má chvíle a já konečně v hloučku podobně radostných zoufalců vstoupil do prodejny. Kordón profesionálních vítačů byl už o poznání kratší, méně vřelý a méně nadšený (pesimista by napsal lehce zpruzený). Gimme 5 už nedělal nikdo. Půlka lidí si svůj vstup točila na své iPhony, já v tu chvíli ale psal ženě, že “už” jdu dovnitř, takže toto video na památku nemám.

Jsem IN

Bruselský Apple Store je prvním, na jehož podobě spolupracoval Jonathan Ive, který v Apple v květnu letošního roku převzal kompletní oddělení designu, resp. stal se z něj první Chief Design Officer firmy. Vzhledem k tomu, že dozor měl Jony především nad interiérem budovy, ten mě zajímal nejvíc.

První dojem byl překvapivě “A to je jako všechno?” Obrovská, dobře osvětlená hala, v tu chvíli narvaná k prasknutí lidmi, které když si člověk odmyslel, zbylo jen pár velkých stolů ze sekvojí a barových stoliček, jakási zeleň uprostřed haly a obrovské projekční plátno na stěně protilehlé vchodu.

Svůj první Apple Store jsem navštívil v únoru 2008, byl to ten na Páté Avenue v New Yorku; bydlel jsem pár metrů nad ním (míněno jak ulicí, tak o cca 40 pater výš). Od té doby jsem navštívil Apple Store všude, kde jsem mohl, byť bych kvůli tomu musel na druhý konec města. Každý z obchodů je specifický, ale všechny jsou si v základu podobné. Čekal jsem nějakou totální pecku a ta se na první pohled nekonala. Bylo to prostorem nebo mnou a nebo to opravdu vypadalo jen jako zbytnělé obchůdky českých autorizovaných prodejců, jejichž obchodní názvy zásadně začínají na malé “i”?

Ani jedním. Bylo to těmi davy lidí. Když jsem si dopřál pár chvilek na odmyslení toho frmolu a rumrajchu kolem, došlo mi, jak je hala geniálně uspořádaná a co všechno musí skrývat. Monumentální projekční plocha, na které byly promítány obrovské Apple Watch, napověděla. Nevedly k ní žádné kabely jako na koncertech zábavovek v Horní Dolní. Totéž se týkalo oněch velkých stolů, zdánlivě jen tak rozestavených do prostoru. Na každém z nich byla spousta elektroniky a tu bylo třeba nabíjet, připojovat, případně osvětlovat; přesto měl každý ze stolů uprostřed jen dvojí kroucené vedení kabeláže, téměř nepostřehnutelné, dokud se člověk nesklonil níž a vodiče nehledal. Představil jsem si tu neskutečnou infrastrukturu, vzduchotechniku, zákulisí toho všeho včetně zázemí pro personál, naprosto mistrně skryté tak, že dojem z onoho obrovitého prostoru je vlastně naprosto minimalistický. V tom nejlepším slova smyslu.

(Mimochodem, to už bylo venku zrovna krásně, ale během čekání jsme bohužel neporučili větru ni dešti.)

Po levé straně haly jsou navíc rozmístěny bílé poličky s menšími produkty nebo dřevěné stojánky, které za sebou skrývají šuplíky, v nichž jsou zásoby toho kterého výrobku.

Celé to navíc přes svou obrovitánskost působí vzdušně a vřele, člověk vnímá zejména kombinaci dřeva a skla, tradičních to a hlavně přírodních materiálů. V hale je překvapivě dobře vyřešená akustika, byť pohltivost oděvů všech těch lidí v pohybu tlumení prostoru napomáhá – ale i s tím asi návrh počítal. Tohle celé ale byly jen první dojmy.

Druhý dojem

Na druhý pohled jsem zjistil, že osm stromů uprostřed haly jsou živé exponáty.

A taky že ony velké stoly jsou vybaveny užitečnými a efektními vychytávkami. Po vzoru kohosi, kdo už věděl, co a jak, jsem přejel po příjemné ploše jednoho ze stolů dlaní a ejhle: deklík uprostřed desky se otevřel a odhalil tak elektrické a ethernetové zásuvky.

Celý prostor jsem si obešel a prozkoumal každý jeho kout – což bylo snadné, protože ostatní se zdržovali především uprostřed, u stolů s produkty.

K těm jsem se samozřejmě taky dostal. Našel jsem na nich všechno, co by tak člověk očekával a nic z toho, co by si byl přál. Největší nával byl u Apple Watch, které se v Belgii tímto objevily oficiálně poprvé.

Vystavené byly pod prosklenou deskou jednoho ze stolů a pokud si je člověk chtěl osahat, byly mu na pár minut přineseny k jinému stolu s množstvím kožených podložek, nad nimiž okouzlený nebo přinejmenším okouzlovaný fanda obdivoval jednoduchou eleganci prvních applích hodinek.

Na jiných stolech byl instalovaný iMac, Macbook, Macbook Pro i Macbook Air, v několika konfiguracích a exemplářích. Všechno jsem už vyzkoušel jinde, kromě nového Macbooku. Zajímala mě jeho klávesnice. Ta je skutečně perfektně vymyšlená, každá jednotlivá klávesa se hýbe vždy celou plochou rovnoběžně s ostatními, ale pro mě jsou ony klávesy příliš mělké, v podstatě na hranici použitelnosti.

Těším se, až bude podobná, ale hlubší klávesnice dostupná i pro MBP. Klávesnici, kterou mám na tom svém a na níž právě píšu tyto řádky, považuji za tu nejlepší, na jaké jsem kdy psal a když si představím, že by mohla být onoho macbookovsky mechanického provedení… hmmm!

U jiného stolu byly iPady, včetně těch představených teď v září, u dalšího pak iPhony. Tam jsem bohužel, jak jsem se důvodně obával, nenašel nejnovější 6S generaci, jen stávající šestkovou, na kterou jsem všechno fotil a natáčel. Vyzkoušel jsem si aspoň pár minut hrát si s iPhonem 6 Plus a potvrdil si, že na mě už je phablet příliš velký (a že jsem tomu na doporučení majitelů čas dal a zkoušel simulovat všechny možné scénáře použití).

Podél stěn pak byly menší produkty typu Time Capsule, Airport Express, Smart Cover, Smart Case, pouzdra na iPhone, nejpřeceňovanější sluchátka na světě, kabely, redukce apod. A Apple TV. I ta byla k dispozici a “osahání” jen ve trojkové verzi, tedy té, kterou už máme nějaký ten pátek doma.

Abych nezapomněl, uprostřed dlouhé levé stěny je aktuálně vystaveno pár barev řemínků Sport Band pro Apple Watch.

Když jsem se nakoukal dosytosti, odchytil jsem dvojici ve složení prodavačka a Apple Genius, do té doby v družném hovoru o čemsi ve vlámštině (kazikluk, no). Nejdřív jsem se vyptal na dostupnost iPhone 6S. Holka nevěděla nic, kluk začal blábolit o tom, odkdy se prodává ve Státech a přidal další všeobecně známé informace, jen datum možnosti předobjednávek v Belgii z něj nevypadlo, anžto neměl ánung. Zato na ruce měl černé Apple Watch s modrým koženým řemínkem Leather Loop. O nové Apple TV věděl taky jen to co já. Poděkoval jsem mu a obrátil se na onu slečnu, jíž jsem vysvětlil, co a v jaké konfiguraci chci koupit – když už jsem v baru, přece nebudu žíznit, že.

Během pěti minut jsem měl nákup připravený v klasickém applestorovském pytlíku na stole před sebou. Platba probíhala nadvakrát, protože se zasekl mobilní kasírovací systém. Na spodní straně tohohle bazmeku je další displej, kam se zadává grafické heslo, takové to, které dobře znají androidisté, nevím, jak se tomu říká odborně, prostě nakreslíte klikyhák a přístroj je odemčen. Klikyhák slečnin si pamatuji, je jednoduchý. Zvětšíte-li fotku, zjistíte PIN mé kreditní karty. Kecám, platil jsem kartou debetní.

Dobře, že jsem si rozjíveně zautrácel (za to čekání jsem měl nárok, no ne?). Díky mému přání obdržet doklad o koupi (doufal jsem, že stejně jako v jiných Apple Storech mi receipt dorazí okamžitě e-mailem, jehož adresu mají spárovanou s platební kartou, ale člověk nikdy neví [ano, doklad dorazil téměř okamžitě]) jsem totiž viděl další funkci oněch velkých dřevěných stolů. Každý z nich má na spodní straně umístěné malé tiskárny účtenek. Tisk té mé vypadal takhle:

Kam příště?

A to je vlastně všechno. Jsa roztržitý, nevzal jsem si s sebou baťoh, takže mě čekala cesta domů s Apple pytlíkem jen tak v ruce. Před obchodem od rána vartovaly podezřelé existence a dovnitř je nádherně vidět, takže jsem neotálel a prásknul do bot.

Otočil jsem se jen jednou, abych si vyfotil, že lucerna na ulici sice ještě nesvítí, ale sluníčko už skoro zapadá. Strávil jsem prohlídkou jednoho jediného obchůdku většinu dne. Český sen jak vyšitý.

Ale jo. Jsem rád, že jsem to všechno zažil, že si to ve svém wish-listu můžu odškrtnout a že tohle přání mohu nahradit nějakým jiným, možná smysluplnějším. Za pocit “byl jsem při tom” to stálo a svého půldne ve frontě na jablka nelituji. Hodlám být v dohledné době u otevření jiného Apple Store? Ani náhodou.

Jsou však tací, kteří tyhle field tripy provozují jako sport. Lidi, kteří stáli v záhybech fronty přede mnou, čekali na místě už od šesti od rána. A jeden Asiat před storem dvě noci přespával, vybaven skládací židličkou, spacákem a stanem a ještě se prý hádal s novináři, že dovnitř musí jít nejdřív on. Tomu říkám tvrdohlavý Apple beran. Já jsem proti němu jen taková malá, poslušně pobekávající Apple ovečka. Ovečka, která si podle hesla Dvě jednou ranou splnila přání hned dvojnásobek: být u otevření nového Apple Store a žít v zemi, nebo dokonce městě, kde jablečný svatostánek je.

Autorem tohoto článku je Jan P. Martínek a původně jej publikoval na svém blogu Pozor nekonečno → Pozorné konečno, odkud jsme jej převzali se svolením autora.