Psokráva Clarus se vrátila. V iOS 27 se schovává za posuvníkem Liquid Glass
Legendární maskot Macintoshe, napůl pes a napůl kráva, je po čtvrtstoletí zpátky. Apple ho ukryl do nastavení průhlednosti Liquid Glass a najdete ho, jen když náhled vytáhnete dost vysoko.
Tahle zpráva nezmění svět, ale udělá radost každému, kdo si pamatuje Macy z devadesátých let. Clarus the Dogcow, maskot proslulý svým zvukovým projevem „Moof!“, se vrátil. Apple ji schoval jako velikonoční vajíčko do iOS 27, kde ji objevil a popsal Server Cult of Mac. Po více než čtvrtstoletí, kdy ji z Applu prakticky vymazali, je zase na obrazovce.
Pro mladší čtenáře krátké představení. Clarus začala v roce 1983 jako drobná ilustrace psa, kterou nakreslila legendární ikonická designérka Susan Kare pro znakovou sadu Cairo. Novou roli dostala v roce 1986, kdy ji designérka Applu Annette Wagner zvětšila a umístila do dialogu Vzhled stránky u tiskárny LaserWriter, aby na ní bylo vidět, jak nastavení ovlivní orientaci papíru. Ve větší velikosti ale zvířátko vypadalo jako kříženec psa a krávy.
Zaměstnanci vývojářské podpory Applu toho využili po svém. Nazvali ji psokrávou, tedy Dogcow, dali jí jméno Clarus a přiřkli jí charakteristický zvuk „Moof!“. Protože se dialog pro nastavení stránky otevíral při každém tisku, viděly ji v osmdesátých a devadesátých letech miliony lidí. Z technické ukázky orientace papíru se stal jeden z nejoblíbenějších vtipů firemní kultury Applu.
Konec přišel s návratem Steva Jobse v roce 1997 a s pořádkem, který po sobě zanechal. Když v roce 2000 dorazil Mac OS X, psokráva z dialogu Vzhled stránky zmizela a nahradila ji konvenční lidská postavička. Dávalo to logiku – nový systém měl působit dospěle a Apple v té době zoufale potřeboval, aby ho brali vážně. Trochu z něj tím ale vyprchala ta zvláštní hravost, kterou si pamětníci spojují s ranou érou Macintoshe.
A teď k tomu hlavnímu, tedy jak Clarus najít. Bohužel se nevrátila tam, kam patří – do nastavení tiskárny. Místo toho je ukrytá jinde. Otevřete Nastavení, přejděte do sekce vzhledu (v angličtině Appearance) a klepněte na Liquid Glass. Na obrazovce uvidíte posuvník, kterým se řídí průhlednost plovoucích prvků rozhraní, a nad ním okno s živým náhledem toho, jak změny vypadají.
Trik spočívá v tom, že s náhledem je potřeba hnout víc, než by vás napadlo. Odrolujte ho úplně dolů a pak ho táhněte dál. Když budete pokračovat směrem nahoru, v simulovaném vyhledávacím poli se postupně objeví nápis „Moof!“. A pokud vydržíte ještě o kus výš, dočkáte se trojrozměrného vyobrazení samotné psokrávy. Je to přesně ten typ velikonočního vajíčka, které nenajdete omylem.
Dobrá zpráva pro české čtenáře: tohle není žádná regionálně omezená vychytávka. Jde o prvek rozhraní systému, takže funguje bez ohledu na zemi i jazyk zařízení – na rozdíl od řady funkcí Siri AI, o kterých v posledních týdnech píšeme spíš s poznámkou, že u nás nebudou. Jediné, co potřebujete, je iPhone nebo iPad s iOS 27, respektive iPadOS 27.
Stojí za zmínku, proč Clarus takhle přežila. Není to jen nostalgie po pixelartu. Je to připomínka doby, kdy mělo i nastavení tisku prostor pro vtip a kdy drobná ilustrace mohla nečekaně vyrůst v kulturní ikonu. Dnešní Apple je firma s tržní kapitalizací v bilionech dolarů a její rozhraní je uhlazené k dokonalosti. Takhle schovaný žertík ukazuje, že někde uvnitř ještě pořád sedí někdo, komu se po té staré hravosti stýská.
Mimochodem, Clarus nebyla jen obrázek. Měla vlastní mytologii, vlastní jednotky pro měření intenzity zvuku „Moof!“ a v technických dokumentech Applu se jí věnovaly celé poznámky. Byla to firemní legrace, kterou vývojáři rozvíjeli roky a která přežila i řadu lidí, kteří u ní stáli. Že se po šestadvaceti letech od vyřazení vrací, a navíc v trojrozměrné podobě, je docela slušná pocta.
Takže až budete mít chvilku, zkuste to. Pět vteřin tahání za náhled v nastavení vám sice nezrychlí iPhone ani neprodlouží výdrž baterie, ale úsměv to zaručeně přinese. A kdyby se vám Clarus nechtěla ukázat, zkuste táhnout ještě o kus dál – podle popisu se objevuje až po pořádném zabrání, ne po jemném cuknutí.
Zdroje: Cult of Mac
