Dá se Mac použít k práci, nebo je lepší PC?

Pod titulkem „Is Mac ready for Business?“ byl v červenci 1985 vydán v časopise PC Magazine článek, kde se dvě redaktorky, Diane Burns a S. Veint, pokusily porovnat tehdejší IBM PC a Macintosh v několika aspektech. Tedy především ve snadnosti ovládání a v dostupném softwaru více kategorií, přičemž zvláštní důraz byl samozřejmě kladen na jeho kvalitu. 

Autorky v tomto tématu měly praxi, jelikož z jejich spolupráce vznikla i kniha „Mac at Work“. Nejednalo se o první článek o Applu v tomto týdeníku, zaměřeném primárně na platformu IBM. Už v únoru 1984 podali Barbara a John MacMullenovi první zprávu o tom, co se u konkurence seběhlo a jaký vliv to asi na IBM a jeho rybníček bude mít. Nicméně ta rozsáhlá třiadvacetistránková recenze dvou mladých žen z léta roku 1985 byla opravdu velmi detailním pokusem zodpovědět na zmíněnou otázku. Díky ní se i my dnes, po téměř třiceti letech, můžeme podívat zpět, jak si tehdy Macintosh ve srovnání s dobovými písíčky vedl, jak jej tehdejší zasvěcení uživatelé vnímali a zda se dal použít k tomu, k čemu bylo IBM stvořené už „od přírody“ – k práci.

Předem našeho povídání je třeba uvést pár věcí na pravou míru a poprat se s několika mýty. Předně je nutné si uvědomit, že Mac se nestal legendou ihned po svém uvedení na světla ramp. Ano, jeho počáteční prodeje byly velmi dobré, ale nadšení prvních uživatelů se rychle vypařilo, neboť zjistili, že ten naprosto nerozšiřitelný Mac se s pouhými 128 kB RAM prakticky nedá používat. Vysypali jste z peněženky půl třetího tisíce dolarů, abyste zjistili, že nezbytnou investicí je externí disketová jednotka. Jinak to opravdu nejde, no a ani pak se nejednalo o žádné terno. Ano, Mac se dobře ovládal, ale bylo pro něj softwaru jako šafránu a vzhledem k malé paměti znamenala práce s většími dokumenty opravdovou řeholi.

Mac? Pěkná hračka, pro práce raději ne

Tato skutečnost vedla k celkem logické reakci profesionálů, kteří Mac označili nálepkou „pro hračičky, ne pro práci“ a tím to pro ně bylo vyřízené. Leckterý tehdejší článek či úvaha označují Mac jako stroj pro nenáročné, zatímco seriózní je jedině IBM PC, to je ten dříč, který vám pomáhá v plnění úkolů.

Nicméně rok a půl po představení Macintoshe se situace přeci jen začala měnit. Na Macu se konečně objevily použitelné programy, kromě toho Apple uvedl variantu s půl megabajtem paměti, která už se skutečně používat dala. Pravda, stále to v oblasti rozšiřujících možností byla naprostá bída, s PC nemělo smysl Mac ani v nejmenším srovnávat, ovšem zase tu byl ten hezký, uživatelsky přítulný okenní systém. Právě v půli osmdesátých let se tedy již najdou první vlaštovky, které o Macu uvažují jako o smysluplném počítači. Kromě zmíněných dam se objevili i jiní, třeba Ron Jeffries, který se na základě nastupující generace počítačů jako Macintosh, Amiga či Atari ST pokusil nastínit další vývoj na platformě IBM.

Text dvou autorek je velmi detailní, daly si s ním velkou práci a pokusily se v rámci možností nalézt na obou platformách stejné programy (jako textový editor například porovnávají PC a DOS verzi Wordu) a zjišťují, zda nabízejí srovnatelné funkce, jakou rychlostí probíhá nahrávání a ukládání dokumentů, rychlost některých specifických akcí (například vyhledávání) atd.

Předem svého testu si přitom stanovily podmínky, které jsou pro Mac hodně ohleduplné, ovšem nám dnes dává nahlédnout pod pokličku tehdejších uživatelů a jejich uvažování. Snaží se totiž vytvořit PC sestavu, která by Macu tak nějak odpovídala a která by na druhé straně reflektovala tehdejší obvyklý stroj této platformy. Takže je použito tehdy standardní PC XT s 512kB RAM, ovšem bez pevného disku. O PC AT je konstatováno, že ten je naprostou vzácností, to samé platí i o kartě EGA, která se svou jemnou grafikou představovala pro Mac příliš velké sousto.

I s odstupem tolika let je s podivem, jak se přes některé okolnosti autorky lehce přenesly. Až se člověku nechce věřit, že by Macu trošičku přeci jen ve skrytu duše nefandily. Vynechání harddisku v testovací PC sestavě je totiž opravdu velký úkrok stranou, protože v tehdejších cenově srovnatelných strojích od IBM (o klonech nemluvě) se harddisk nacházel. Stejně tak je s podivem, že autorkám vůbec nevadí výrazně menší obrazovka u Macintoshe (ten nabízel na svém integrovaném monitoru úhlopříčku pouhých 9 palců, zatímco tehdejší barevný monitor IBM měl úhlopříčku o dva palce větší). Autorky se zmiňují o jemném vykreslení grafiky na Macintoshi ve srovnání s vedle stojícím IBM PC a jako by jim nedochází, že díl této „jemnosti“ je právě v menší úhlopříčce použitého displeje. Samozřejmě karta CGA na PC nabízela pouhých 640 x 200 bodů oproti 512 x 384 na Macintoshi, nicméně větší plocha monitoru tento rozdíl ještě zvýraznila. Taktéž nezmiňují omezení daná kompaktním tělem Macintoshe, kvůli kterému nebylo možné obrazovku jakkoliv polohovat či naklopit.

Přes fakt macintoshovské nerozšiřitelnosti oproti PC variabilitě se přenesly prostým konstatováním „zkrátka to tak je“ a už nezmínily, že právě tento fakt znamenal tehdy pro náročné zákazníky dost zásadní problém. Ve chvíli, kdy se vám na Macintoshi nelíbila grafika, použitý monitor, pomalá práce s disketami či nedostatečná paměť, tak jste prostě měli smůlu. Steve Jobs rozhodl od zeleného stolu, jaká bude konfigurace, protože on přeci nejlépe ze všech věděl, co právě vy potřebujete…

Je bezesporu zajímavé, že okenní systém Macintoshe není zdaleka tak vychvalován, jak by člověk čekal. Naopak je zdůrazňováno, že Macintosh má sice v základu daleko větší výkon než tehdejší PC XT, ale velkou část si vezme právě obsluha grafického systému, takže ve výsledku působí Mac línějším dojmem než PC. Toto konstatování přitom působí až jako povzdech nad tím, proč nemá Mac operační systém méně náročný, ideálně snad i textový. Dnes to vypadá skoro neuvěřitelně, ale ten nejvýznamnější výdobytek Macintoshe prostě oslavován není.

Naopak nakousnuté jablíčko je chváleno v oblastech, kde bychom to nečekali – na Macu je totiž pohyb ukazatele myši oproti PC naprosto plynulý, myš nic nezpomaluje a je možné díky grafickému režimu zmenšit velikost používaného písma a tím výrazně zvětšit pracovní plochu. Je zdůrazňováno, že navzdory menšímu monitoru lze zobrazení na Macu nastavit tak, abyste viděli větší výřez zpracovávaného dokumentu než na PC, přičemž se v tomto zobrazení dá bez problému pracovat.

Celkem pochopitelně je Mac chválen za novější použité diskety. Přeci jen formát 3½¨ byl výrazným pokrokem oproti starším 5¼¨. Je poněkud překvapivé, jak dlouho trvalo IBM, než si tento formát také osvojilo. Na druhé straně je třeba říci, že v tom dávném roce 1985 se ještě zdaleka nejednalo o zásadní rozdíl. Kromě menší velikosti a skrytému magnetickému kotouči nabízelo řešení jablečné firmy jen decentně vyšší kapacitu (400 kB oproti 360 kB), protože u Applu použili pouze jednostrannou mechaniku. IBM v této době už pro své AT vyráběla HD disketové jednotky s kapacitou 1,2 MB, ovšem ty autorky nebraly v potaz, protože XT je nevyužívalo.

Grafické prostředí spíše nevýhodou

Dnes nás to možná překvapí, ale tehdy bylo naprosto běžné, že stejné programy od stejné firmy vytvořené pro různé platformy nebyly ve skutečnosti identické. Nabízely různé funkce a neměly dokonce ani stejné datové formáty. Něčemu takovému jsme si už odvykli, ovšem tehdy to tak prostě fungovalo. A tak hned u Microsoft Wordu jsou velké rozdíly. Verze pro Mac totiž podporovala méně klávesových zkratek a nenabízela žádné přizpůsobení těch existujících dle uživatelova přání. Kromě toho (což samy autorky zdůrazňují jako téměř neuvěřitelné) nenabízela na rozdíl od svého DOSovského bratříčka spellchecker.

Naproti tomu nás asi nepřekvapí, že Word na Macintoshi již fungoval tak, jak nám dnes přijde samozřejmé – to, co jste viděli na obrazovce se více či méně shodovalo s tím, co vytiskla tiskárna. Zatímco Word pro DOS sice nabízel různé velikosti písma, zobrazoval je v textovém režimu stejně veliké. Word na Macintoshi vše zobrazoval proporčně takové, jak se to mělo vytisknout, umožňoval použití více znakových sad, řezů, nehledě na možnost propojení textu s obrázky či grafy, což se DOSovská varianta naučila až později.

Nejpřekvapenější však byly autorky ze skutečnosti, že Word na Macintoshi byl ve všech použitých testech (nahrání/uložení souboru, vyhledávání, změně okrajů a následného přeformátování) rychlejší než PC XT. Jako by si přitom samy neuvědomily, že nejprve daly platformě PC solidní hendikep kvůli nepoužívání harddisku, který by zmíněné časy radikálně proměnil.

Následovalo srovnání tabulkových procesorů. Na PC tehdy zcela jednoznačně kraloval Lotus 1-2-3, ovšem jaký takový program vybrat na Macintoshi? Poněkud překvapivě si místo známého Multiplanu či chystaného prvního Excelu (oboje z Microsoftu), případně místo jablečné verze 1-2-3 si autorky zvolily naprosto neznámý Crunch. Díky tomu toto porovnávání pro nás ztrácí na zajímavosti, protože tento program zapadl a dnes jej nikdo nezná. Leč některé postřehy autorek nás překvapí a pobaví, neboť ukazují, jak se doba změnila a my vnímáme leccos jako samozřejmé.

Tak například vkládání čísel. Původní Macintosh nabízel klávesnici bez numerického bloku. Už tehdy se vyrojily různé přídavné klávesničky, některé dokonce schopné připojit se k té původní a vytvořit kompaktní blok. Leč každému je asi jasné, že za tento nedostatek byl Apple vyplísněn.

Také černobílé zobrazení se u tabulkového procesoru zdálo jako omezující. Tehdejší tabulkové procesory už totiž umožňovaly hrátky s barvami, například nastavení, aby se záporné hodnoty zobrazovaly jako červené, což pochopitelně na Macu nešlo. A kromě toho, grafické zobrazení bylo pomalejší než textové, takže práce s velkými tabulkami nebyla žádná sláva. Na druhé straně, víte, jak je úžasné, že na Macu můžete vzít myš a s ní vybrat třeba více buněk, s nimiž budete pracovat, kopírovat je či mazat? Na PC tohle nešlo, protože zde myš ještě nezdomácněla a bez ní vás čekala snaha o výběr buněk klávesnicí! Ne nevěřili byste, to si musíte vyzkoušet!

Mohli bychom se stejnými podrobnostmi procházet i další části testu. Zjistili bychom, že v oblasti databází má Mac velké rezervy, protože aplikace pro něj po funkční stránce zdaleka nedorostly těm opravdu profesionálním na PC. Podobné je to s telekomunikačními programy, schopnými ovládat modemy s tehdy úžasnou rychlostí 1200 baudů. I zde je program pro Mac chválen za hezčí rozhraní a snadnější ovládání, ovšem zkrátka nenabízí tolik funkcí, co aplikace pro PC. Ovšem kde Mac naprosto exceluje a strčí PC do kapsy, to je kreslení. Autorky s nadšením zmiňují, jak jednoduše se s pomocí myši na Macu vytvářejí jednoduché kresby či spíše vektorové skicy, které lze vyplňovat vzory, manipulovat s nimi, vkládat kolem nich text, no a když máte vše hotové, není žádný problém je s pomocí schránky překopírovat třeba do textového editoru.

Něco takového na PC neexistuje. Tam se stále kreslí jen s pomocí klávesnice, no a ovládání – tragédie. Přenést něco z jednoho programu do jiného je téměř nemožné, pokud to samotné programy nepodporují. Ano, v tomto Macintosh jednoznačně vede, ale… I zde je nějaké to ale a jmenuje se barva. Na PC sice nemůžete kreslit s takovou pohodou, ale můžete využívat barvy. Ne nějak moc, ona CGA karta jich uměla jen šestnáct, ovšem můžete. Pravda, pro tisk tehdy barvy neměly moc smysl, protože barevný byl cenově nedostupný, ale pro vytváření nějakých prezentací (Powerpoint opravdu ještě neexistoval) se barva mohla hodit.

Autorky se pokusily i o srovnání programovacích prostředí, ale je to srovnání opravdu úsměvné. Porovnávají totiž Microsoft Basic ve verzi pro PC i pro Mac. Opravdu je evidentní, že programování nebyla jejich silná stránka, protože srovnávat produkt, v němž možná občas někdo programoval, s produktem, kde neprogramoval nikdo, to ztrácí smysl. Bylo by zajímavé sofistikované srovnávání nabízených funkcí nějakého toho Turbo C či Macro Assembleru s možnostmi Macintosh Programmer‘s Workshop, ale toho se nedočkáme.

Zmizí profesionální uživatelé?

A jaký je závěr? Jeden si lze udělat bez ohledu na původní souhrn, protože uváděné programy mají cenovky, z nichž zjišťujeme, že tehdejší software pro Mac byl výrazně levnější než pro PC – i stejné programy od stejné firmy stály pro Mac přibližně polovinu. Dále, jak už bylo zmíněno, autorky nesrší nadšením z okenního prostředí. To nám dnes přijde nepochopitelné, protože pokud dnes posadíme nějakého toho puberťáka k tehdejšímu Macu, moc toho sice nezvládne, ale v základu si bude vědět rady. Posadit ho k PC XT s MS DOSem 2.0, neudělá nic. Tehdejší pohled na výhody grafického prostředí byl ale evidentně zastřen znechucením výraznou režií na nutný výkon, která na tehdejších počítačích činila významné desítky procent, které jste obětovali jen na to, že jste si mohli posouvat okénka a hrát s tlačítky. Plusy (i s ohledem na dost primitivní první verze operačního systému Macintoshe) moc nepřevyšovaly.

A nejen to. Je dokonce zmíněna skepse tehdejších odborníků, kteří tvrdili, že právě ta nutnost učit se mnohému z ovládání PC a pochopení, jak to chodí pod kapotou, vede k tomu, že uživatelé rostou a i z původně nezkušených začátečníků se stávají poweruseři, kteří počítači opravdu rozumí.

Naproti tomu snadnost ovládání Macintoshe může znamenat stagnaci uživatelů, kteří se spokojí s jednoduchým ježděním myškou po obrazovce, základními funkcemi programů, a jejich znalost počítače bude zcela povrchní. Druhý tábor tvrdil, že právě snadnost ovládání znamená, že uživatelé místo boje se základy ovládání mohou svou energii napřít k ovládnutí toho, co opravdu potřebují, takže dokáží proniknou i do tajů sofistikovanějších funkcí používaných programů. Zkrátka jim zbude více sil a času. Který z těchto táborů prorokoval budoucnost přesněji? To už ponechám na úsudku každého čtenáře.

Může tedy Mac nahradit PC? Autorky byly v tomto ohledu (už tehdy) skeptické a prorokují něco, čemu my dnes nerozumíme. Tvrdí, že Mac a PC budou existovat bok po boku a uživatelé budou na každé z platforem užívat jejích silných stránek. Dnes nám to přijde nesmyslné, protože jedna platforma vládne všem, neboť ani Mac není nic jiného než PC se specifickým operačním systémem a firmwarem.

Průměrný uživatel může využívat jakoukoliv dnešní platformu k plné spokojenosti a bez zásadních omezení. Naproti tomu v osmdesátých létech si nikdo nedokázal představit, že by někdy měl nastat konec variability té spousty platforem, ze kterých každá měla své silné i slabé stránky. To bylo zcela mimo fantazii i těch nejlepších vizionářů. Ten konec mnohosti platforem byl v té dávné polovině osmdesátých let ještě nekonečně vzdálený a svět se jevil pestrým, kde si každý mohl zvolit to, co plně vyhovovalo jeho potřebám. Vypadalo to věčné a pevné a zdálo se, že není důvod, proč by to jednou mělo být jinak.

Macintosh se tedy k práci v roce 1985 použít bez problémů dal, ačkoliv pro některé specifické funkce bylo PC vhodnější. A to je poznání, které bychom vlastně mohli podepsat i dnes.

Tento článek vyšel 25. června v SuperApple Magazínu číslo 04/2014, vydání Červenec-srpen v pravidelné rubrice Retro.