Apple IIc: malý kompaktní osmibit

Když Steve Wozniak za marketingové podpory Steva Jobse a peníze Mika Markkuly uvedl mezi počítačové nadšence svůj druhý počítač, psal se rok 1977. Počítač byl poněkud neinvenčně nazván Apple II a postupem času se stal oblíbeným nejen mezi počítačově postiženými, ale i mezi relativně normálními a technicky poněkud zdatnějšími uživateli. V roce 1977 se jednalo o opravdu velice kvalitní dílo, které v mnohém předstihovalo konkurenci.

Jenomže léta plynula a Apple II se v podstatě neměnil. Pravda, objevily se nové typy, které nabízely leccos z toho, co by dnešní člověk rozhodně nepovažoval za nadstandard. Například malá písmena, která původní Apple II neznal. To poněkud komplikovalo tvorbu textových editorů a jejich autoři tento hendikep museli vtipně obcházet.

Ovšem tyto relativně malé krůčky posouvaly původní koncept kupředu jen velice zvolna. V podstatě se jednalo jen o jakýsi „facelift“ Wozniakova stroje. K 24. dubnu 1984, kdy byl ve světle ramp za mnohomluvné chvály Steva Jobse představen zcela nový počítač, vycházející z původního Wozniakova konceptu, byla dlouhá a náročná cesta.

Apple III prostě nevyšel

Firma Apple samozřejmě chápala, že spát na vavřínech věčně nelze. Bylo jasné, že je nutné platformu průběžně vylepšovat, což se také konalo. Je ale fakt, že se tato snaha prováděla především ve vývoji nových rozšiřujících karet, například pro připojení disketové jednotky, sériového a paralelního portu, rozšíření paměti, nového grafického režimu s 80 znaky na řádek apod. To ale nestačilo, a tak se provedl pokus o výrazný skok kupředu s počítačem kompatibilním pouze částečně, který by ale použil dvojnásobně taktovaný procesor a tím navýšil výkon, nehledě na lepší grafiku a leccos dalšího. Bohužel, Apple III byl sice skokem kupředu, ovšem skokem, kde si firma málem zlámala vaz. Ten dopad dost bolel.

Trh s Apple II přitom neustále vzrůstal, ačkoliv to příliš nedávalo smysl. Počátkem osmdesátých let totiž platforma nepředstavovala vrchol techniky. Naopak, leckteré konkurenční počítače nabízely mnohem více. Počítače jablečné firmy přitom patřily k těm dražším. Ovšem přeci jen díky snadné rozšiřitelnosti, solidní softwarové základně a možnosti pořízení mnoha různých karet se jednalo o oblíbenou volbu náročnějších uživatelů.

Apple III se neujal, a jak měla ukázat budoucnost, vlajková loď firmy – Lisa – se taktéž neměla ujmout. To sice počátkem osmdesátých let nikdo nevěděl, ale bylo jasné, že peníze z prodeje Apple II můžou firmě pomoci při překonávání obtíží. A tak byl vybrán jiný postup. Apple II se vylepší, ovšem při zachování plné kompatibility. A ani toto vylepšení nebude zas tak radikální.

Nově vyvíjený Apple IIe měl být principiálně podobný svému vzoru, ale měl mít integrovány některé z nejoblíbenějších rozšiřujících karet. Měl už z továrny mít zabudováno 64kB RAM, umožňoval psaní malými písmeny, po rozšíření paměti dokázal zobrazit osmdesát znaků na řádku, což se tehdy považovalo za důležité ergonomické „must be“ pro profesionály. Kromě toho inženýři výrazně pokročili v integraci obvodů počítače, z původních 120 na výsledných 31 integrovaných obvodů. To se samozřejmě podepsalo na nižší ceně, menším zahřívání a celkově vyšší spolehlivosti počítače. Přibyl konektor DB-9 pro připojení joysticku (což u počítače primárně neherního bylo poněkud zvláštní), ale uživatelé se nedočkali ani integrovaného řadiče disketové jednotky, ani sériového či paralelního portu.

Samozřejmě, nejdůležitější bylo zachování zpětné kompatibility s existujícím softwarem i hardwarem. Inženýři nakoupili nejpoužívanější karty a zkoušeli je v prototypu, zda fungují. Kromě hardwaru se muselo značně zapracovat na firmwaru, který měl podporovat rozšířenou klávesnici, obsahující kurzorové šipky a dvě tlačítka s nakousnutým jablkem.

První myšlenka na trpaslíka

Nicméně zhruba ve stejné době, kdy se velice intenzivně pracovalo na Apple IIe, přišel kdosi s nápadem, zda by nebylo dobré vyvinout ještě jeden typ počítače této platformy. Malý, kompaktní, lehce přenosný, s integrovanou disketovou jednotkou. Tento nápad prý vznikl inspirací tehdejšími prvními přenosnými počítači.

Jako první přišel Osborne 1, nicméně v Applu se roku 1982 inspirovali malými počítači od Toshiby. Chtěli ale vytvořit mnohem hezčí a snadněji použitelný stroj. Inženýři položili na stůl klávesnici, základní desku z Apple IIe a disketovou jednotku a zkoušeli nalézt nejvhodnější uspořádání, při kterém by počítač zaujímal minimální rozměry.

Těžko říct, zda by tento nápad byl nakonec realizován, kdyby se za něj osobně nezasadil Steve Jobs. Ten se sice věnoval především budoucímu Macintoshi, nicméně myšlenka počítače použitelného „out of the box“ mu byla přímo vlastní. V podstatě se v tomto ohledu dá Apple IIc považovat za méně výkonného brášku Macintoshe. Původní Apple II Jobs neměl zrovna v lásce. Nelíbila se mu zásadní přednost tohoto počítače – myšlenka expansních slotů si Jobse nikdy nezískala. Neměl rád, když se uživatelé rýpali v jeho počítačích a v Macintoshi udělal vše pro to, aby jim něco takového zatrhl.

Apple IIc, stejně jako Macintosh, ale byl přesně takovým, jak si Jobs představoval moderní počítač. Přístroj, který vybalíte, zapojíte do zásuvky, připojíte monitor (což u Macintoshe odpadlo) a můžete jej začít používat. Jednoduché, s detailním návodem pro velmi průměrného uživatele. A tak se v Applu chystaly dva počítače – Apple IIe pro ty náročnější, kteří si chtějí hrát s jeho konfigurací, a Apple IIc pro ty, co jim stačí základ a nechtějí přemýšlet nad tím, kterou z mnoha karet k počítači připojit. Prostě to nepůjde.

Apple IIc na rozdíl od bratříčka měl být počítačem v základu nabízejícím velmi slušnou konfiguraci. V podstatě se jednalo o zmenšený Apple IIe s integrovanou disketovou jednotkou, dvěma kartami se sériovým portem, kartou pro připojení myši, rozšířením paměti na 128 kB, které umožňovaly práci s osmdesáti znaky na řádku. To vše ve velmi malém provedení, přičemž limitujícím faktorem pro miniaturizaci byla disketová jednotka, která už z pouhé velikosti svých médií prostě nemohla být menší.

Kudy tudy s teplem

Nejzásadnějším problémem, který tvůrci počítače museli vyřešit, bylo chlazení. Standardní disketová jednotka produkovala příliš tepla. Zkoušené byly i velmi speciální, ovšem nakonec se vše vyřešilo vtipným rozmístěným ventilačních otvorů. Počítač neměl žádný aktivní ventilátor, proudění vzduchu zajišťuje pouze konvekce, ale i tento pasivní přístup stačil. Aktivní ventilátor by nikdy neprošel přes Steva Jobse, který něco takového nesnášel a někdy neměl pravdu (v Applu III se teplem vysouvaly obvody z patic). Fakt je, že rozhodnutí bylo to u tohoto počítače (stejně jako u Macintoshe) správné, protože počítač je příjemně tichý.

Počítač byl nerozšiřitelný, bez slotů, ačkoliv firmware byl napsán tak, že se tvářil jako by veškerý hardware tvořily přídavné karty zastrčené do příslušných slotů. Jediné interní rozšíření, které k tomuto počítači Apple po čase dodával, bylo navýšení paměti na 1MB RAM.

Co se designu týče, ten si pohlídal Steve Jobs, takže i díky němu patří Apple IIc k nejkrásnějším osmibitovým počítačům. Pomáhá mu v tom nejen žebrování, vtipně ukrývající ventilační otvory, ale i nová barva „snow white“, kterou se tehdy Apple rozhodl používat pro všechny nové produkty. Apple IIc byl prvním počítačem, kterého se toto rozhodnutí týkalo.

Uvedení počítače se konalo na akci nazvané vzletně „Apple II forever“ a bylo jaksepatří bombastické. Zpívala se píseň šitá na míru celé platformě, ujišťovalo se, že Apple II je pro firmu stále zásadní a bude jej podporovat. Pozadí pódia tvořila obrovská obrazovka ukazující detaily počítače a reklamní spoty a ve vrcholné chvíli vstaly stovky figurantů a mávaly novinkou nad hlavou, zatímco dav kolem nich vřel nadšením. Steve Jobs nadšeně srovnával statistiky, tvrdil, že původnímu Apple II trvalo přes půl třetího roku, než pokořil hranici padesáti tisíc prodaných kusů, zatímco IBM PC to zvládlo za osm měsíců, Macintosh za 74 dní a Apple IIc v předobjednávkách za osm hodin. Už ovšem nedodal, že Macintosh po velkolepém rozjezdu tak nějak ztratil dech (poté, co uživatelé zjistili, že dostatečnost 128kB RAM poněkud připomíná tvrzení o 640 kB ideálních jednou pro vždy) a trh s PC se dostal k číslům, kam Apple bohužel nikdy nedohlédl.

Měl přijít o něco dříve

Apple IIc bohužel dopadl podobně jako Macintosh. Jakkoliv se jednalo o nejmenší z „dvojkových“ Applů a jakkoliv šlo o skvělou ukázku miniaturizace, měl tento počítač smůlu, že se narodil do špatné doby. V polovině osmdesátých let už platforma Apple II zastarávala a za 1 295 dolarů jste si mohli pořídit daleko výkonnější počítače nové generace, například Atari ST či Amigu.

Kromě toho Apple sám svému dítku konkuroval jeho sourozenci – jednak tu byl lehce rozšiřitelný Apple IIe, později přišel Apple IIgs, který kromě rozšiřitelnosti nabídl i mnohem větší výkon. Apple IIc tak zůstal oblíbený pouze mezi těmi, kdo z nějakých důvodů potřebovali počítač kompaktních rozměrů a spokojili se se základní konfigurací. Těch ale bohužel bylo celkem málo.

Aby to vše nestačilo, i Apple se ke svému výtvoru zachoval značně macešsky. Apple II byl v těchto letech již jakousi trpěnou technologií, přednost dostala vlajková loď Macintosh, takže veškeré finance na reklamu byly směřovány k propagaci modernější platformy. Na tento fakt doplatil především Apple IIgs, ale určitě se podepsal i na prodeji Apple IIc. Bohužel, bez reklamy se nic neprodá a to platí o počítačích stejně jako třeba o dřevácích od Bati.

Ačkoliv počítač původně vůbec nebylo možné rozšířit, postupně se pro něj objevily zajímavé periférie. Samozřejmostí se stala myš a nějaká ze sériových tiskáren, přičemž bylo možné připojit s pomocí konvertoru i tiskárnu paralelní. S joystickem též nebyl problém, nehledě na externí disketovou jednotku, která byla v podstatě samozřejmostí. Už poněkud vzácnější bylo připojení harddisku, což  Apple nenabízel, ovšem trh dokázal i tuto mezeru naplnit. Naprosto originální byl Applem dodávaný malý LCD displej, připojitelný místo monitoru. Počítač však i tak potřeboval napájení, takže jako notebook mohl fungovat snad jedině v autě s příslušnou konverzí napětí.

Postupně došlo i na rozšíření původně naprosto neplánované. Jednak Apple nabídl možnost rozšíření paměti až na 1 MB, což byla pro osmibitový počítač obrovská kapacita. Dokonce se objevily i akcelerátory, a to hned od dvou firem. ZipChip byl nabízen ve variantě 8 MHz, zatímco RocketChip až 10 MHz. Zrychlení počítače bylo neskutečné.

V září 1989 nahradil povodní Apple IIc nový model Apple IIc Plus, který obsahoval mnohem rychlejší mikroprocesor s taktem 4 MHz. Kromě toho byla integrována disketová jednotka 3½‘‘. Ačkoliv by se tím pádem počítač dal ještě dále zmenšovat, už k tomu nedošlo. Bohužel, použití této modernější mechaniky znamenalo problém, protože většina softwaru byla distribuována na starších 5¼‘‘, a tak se možná i díky tomu počítač neprosadil.

Třicátník do sbírky

Apple IIc je dodnes nesmírně zajímavým strojem, který osloví každého milovníka starých počítačů. Pravda, jako u všech počítačů Apple II se v Evropě špatně shání a nejlepší (ovšem také drahá) varianta je nákup v USA. Naše celní správa vám však za takový balík naúčtuje clo, jako byste si pořídili nejnovější technologii. A protože to nejsou troškaři, spočítají vám clo i z nemalého poštovného. Přesvědčit americké prodejce, aby laskavě cenu zásilky deklarovali bez poštovného, je bohužel často nemožné.

Počítač dodnes zaujme. Rozměry nepatří k nejmenším z osmibitů, takové ZX Spectrum je v tomto ohledu jiná liga. Nicméně, když si uvědomíme, že v počítači je integrovaná disketová jednotka, která u jiných platforem (například u takového Atari či Commodore) svými rozměry a váhou s Apple IIc úspěšně soupeří, získáme k dávným tvůrcům počítače náležitou úctu.

Elegance Apple IIc je nadčasová a dodnes působící. Plast již sice není tak sněhobílý jako dříve, ale oproti žloutnutí u konkurence se jedná jen o decentní změnu odstínu. Troufám si tvrdit, že jednoduché a funkční tvary Apple IIc mají jen těžko konkurenci. Snad jedině Atari ST či jeho osmibitový bráška XE mu může konkurovat. Myslím, že ani tolik vychvalovaný první Macintosh se svým menším příbuzným nedrží krok, jakkoliv jde o jednoduché a funkční dílo.

Pokud s Apple IIc zkusíme dnes pracovat, některé věci nás určitě překvapí. Například hlučnost disketové jednotky je i na starý počítač velmi nadprůměrná a při čtení vadné diskety je schopna se rozdrnčet takovým způsobem, až má člověk obavy, zda to ten třicet let starý přístroj zvládne.

Klávesnice počítače je příjemná, s moderním rozložením a při srovnání s moderní PC klávesnicí je zhruba stejně velká (ovšem bez číslicového bloku). Nicméně mechanika kláves, i když lepší než dobový průměr, ani zdaleka nedosahuje kvalitních klávesnic IBM a dle mého názoru ani takového osmibitového Atari.

Ovládání počítače ve starém DOSu 3.3, což byl vylepšený původní Wozniakův DOS, je poněkud krkolomné a hned pochopíme, proč je klávesa Caps Lock umístěna na mnohem významnějším místě než dnes. DOS 3.3 totiž rozeznává pouze příkazy psané velkými písmeny, takže pro jeho ovládání potřebujeme ten Caps Lock opravdu hodně. Pokud použijeme modernější systém ProDOS, už je vše mnohem snazší.

Díky tomu, že jsou oba základní operační systémy hodně jednoduché, není pro jejich fungování nezbytně nutná systémová disketa v mechanice a celkem se bez ní obejdeme, čímž se počítač dá používat s mechanikou jedinou. Naproti tomu Macintosh představoval už tehdy zcela jiný svět a bez druhé mechaniky se na něm pracovalo velice špatně.

Apple IIc na rozdíl od ostatních osmibitů (s čestnou výjimkou C64) nabídl připojení počítačové myši a existovalo nemálo programů pro práci s ní. Dokonce se zrodil i MouseDesk, což byl velmi jednoduchý, ale dobře ovladatelný grafický spouštěč aplikací. Existují textové editory, kde je možné myškou vybírat funkce z menu, což v této době bylo téměř neznámé i na mnohem výkonnějším IBM PC.

Pro práci nabízel Apple IIc rozlišení s 80 znaky na řádek, což tehdy zvládlo jen málo osmibitů a bylo to považováno za ergonomickou nutnost. Kromě toho Apple prodával balík AppleWorks, což byl asi nejlepší balík kancelářských aplikací, který pro osmibity existoval. Množství softwaru pro tuto platformu se sice nedá srovnávat s ZX Spectrem, ovšem většinou se jednalo o programy značně propracované a využívající disketové jednotky.

Pro hry pak měl počítač v záloze několik rozlišení s různým počtem barev, přičemž maximálně dokázal zobrazit barev šestnáct. Vhledem k celkem malé rychlosti, minimálním zvukovým schopnostem, neexistenci spritů a barevných omezeních se Apple II nedal považovat za ideální herní platformu. I když pro něj vnikalo celkem dost her a některé firmy, například slavná Sierra-on-line, začínaly přímo na něm, tak přeci jen nelze popřít, že konkurenční osmibity na tom byly lépe.

Pokud porovnáme konverze známých multiplatformních her, jako je třeba Bruce Lee či Goonies, zjistíme, že autoři portace se s ní moc nepárali. Na rozdíl od jiných osmibitů byl totiž joystick pro Apple II proporcionální, stejně jako jsou joysticky moderní. Jinde byl rozeznáván pouze signál doleva-doprava, ovšem Apple rozeznává i míru náklonu. Konvertované hry ale tomuto vůbec nejsou přizpůsobené, postavičky běhají, skákají, lezou atd. stále stejnou rychlostí a rychlé reakce se proto s originálním ovladačem realizují dost špatně.

Apple IIc byl zajímavým pokusem o co nejmenší přenosný osmibitový počítač s disketovou jednotkou, kterého se jeho vlastní firma poněkud zřekla a odsunula jej na druhou kolej. To se bohužel odrazilo na jeho omezeném úspěchu. Dnes se ovšem jedná o jednu z nejlepších možností, jak si vyzkoušet platformu Apple II bez nutnosti hledat ty správné zásuvné karty a ideální konfiguraci. Je jenom jedna a dnes nám to bohatě stačí.