Žijeme v digitálním vězení? Ano, a cesta ven asi nevede

Asi to sami znáte. Pohodlí, které nabízí moderní distribuční kanály ve svém digitální podobě, bývá mnohdy k nezaplacení. Šíře výběru. Žádné fronty u pokladen anebo handrkování se s ostatními nákupu chtivými u regálunabízejícím poslední kousky alba vašeho oblíbeného interpreta. Ale je vše tak růžové, jak vypadá?

Zhruba před třemi roky jsem postupně a nenásilně přešel od nakupování aplikací a multimédií z hardwarové podoby (CD/DVD nosiče, krabicová balení, atp.) do té čistě virtuální, softwarové. Pokud mě paměť neklame, začalo to herní platformou Steam. Nechal jsem se zlákat slevovými akcemi, jenž doprovázely uvedení tohoto kanálu na platformu Macintosh. Tehdy jsem objevil kouzlo a pohodlí virtuálního nakupování. V závěsu mě chytil Amazon a jeho Kindle. Poté přišel Mac App Store. Poslední tečku udělal oficiální iTunes Store pro naši drahou zemičku.

V dnešní den vlastním poměrně solidní zásobu aplikací, knih nebo hudby, které nemám jinak než ve své virtuální podobě. Nutno říci, vše zakoupeno legálně právě díky dostupnosti oněch distribučních sítí. A to i jako student, který mívá občas hlouběji do kapsy na rozdíl od normálního zaměstnaného občana. Mám z toho dobrý pocit, když mohu zaplatit práci vývojářů anebo tvůrčí schopnost interpreta.

Ale, přesto jsem našel pár ale. Začněme tedy hudbou. S mými kamarády audiofily, rovněž studenty majícími rovněž hlouběji do kapsy, se vždy snažíme o tu legálnější cestu (prostě nevedeme nejmenované warezové stánky). Obyčejně jsme kupovali alba v obchodech napůl (respektive třetiny), kdy si každý poslechnul desku a poté si ji grabnul do jemu vyhovujícího formátu. Pravděpodobně můžete namítnout, že ani tato cesta není zcela košér, ale chtěli jsme alespoň nějakým způsobem autora odměnit. Krabička s CD pak střídavě zůstávala u některého z nás.

Nyní už vlastně ani nevím, kdy jsme tento postup aplikovali naposled. Desky kupujeme zcela jednoduše přes iTunes. Když si ji chceme mezi sebou půjčit, prostě zazipuji příslušnou složku a pošlu ji dotyčnému. Ten si ji poslechne, a buď zakoupí či ne. Postávání ve specializovaných obchodech odpadlo stejně jako přemrštěné ceny. Veškerá hudba je jako na dlani a není problém za měsíc koupit i několik desek. Škoda jen pěkného CD nosiče, který ve své hardwarové podobě zdobíval poličku. Doba šla dál a mechaniky se dnes v podstatě málem ani do počítačů nemontují.

Pamatujete na jednoduché posílání „empétrojek“ přes bluetooth? Schválně, zkuste to dnes s iPhonem nebo Windows Phone telefonem.

Ještě razantnější odklon mě však čekal u her. Ty ze své podstaty byly vždy mnohem dražší sortiment, ačkoli poslední roky se situace krapet lepší. Tady však ono sdílení nosiče znamenalo v podstatě nutnost, vždyť málokdo z nás měl každý měsíc patnáct set na novou herní pecku. Tudíž jsme se opět složili a hra putovala postupně od jednoho ke druhému (systém – přednost má kdo dal více, anebo losem párátek). Když přišel Steam a s ním výrazné slevové akce i na tří áčkové tituly poměrně brzo od jejich uvedení, člověk málokdy zaváhal. Jenže, takovou hru už nikomu nepůjčíte, i kdybyste sebevíce chtěli. Je pěkně vázaná k vašemu účtu a tedy přístupná jen díky uživatelskému jménu a heslu. Asi málokdo má tak masochistické sklony, aby půjčoval svůj Steam (iTunes, Amazon, …) účet jiné osobě.

Sbírka krabiček se přestala rozrůstat. Hardware mi postupně mizí z očí a zůstává jen v podobě MacBooku na stole. Nedávno chtěl bratranec půjčit knížku, jíž jsem propagoval pěním pochvalných ód. Stál jsem naproti němu držíc iPad a nevěděl co si počít. Vždyť ta mrška z iBooks ne a ne vyskočit.

Cestu si ke mně prozatím nenašla filmová distribuce. Nejsem nějak ochoten platit za jeden film kolem pěti set, když ho zhlédnu tak jednou, maximálně dvakrát. Ani vypůjčení za stovku mi nesedí. Opravdu zde vnímám rozdíl mezi muzikou, kde mi daný model dává smysl, a filmy. Spíše bych chtěl fixní paušál, za který bych mohl sledovat filmy a seriály neomezeně. Že to jde, dokládá například NetFlix v USA. Ale my v (zvláště té východní) Evropě si musíme na podobné vymoženosti tradičně počkat…

Snažím se alespoň uklidňovat různými argumenty. Hardwarové pozůstatky v podobě nosičů už mi přece nezabírají místo na poličkách a v šuplících, to je přeci jasný fakt ať byly ony obaly sebehezčí. Jenže pocit držet něco, tedy mít a vlastnit, mám zakořeněn někde hluboko v mysli.

Tak alespoň šetřím životní prostředí. Anebo ne? Spotřeba velkých datacenter (ať už Valve, Applu nebo Amazonu) není i přes marketingová prohlášení rozhodně pokryta jen z obnovitelných zdrojů. Ba skoro naopak. Jak ve srovnání pak vychází vylisování jednoho CD, když k virtuální podobě připočítám datová centra a nutnost mít internet?

Tak ne, přeci je to alespoň levnější! Vždyť odpadá nutnost veškeré distribuce a jiných nesmyslných překážek. Pokud vezmeme hry, tak tady nastává neskutečný paradox. Čistě digitální situace bývá totiž mnohdy dražší – vezměme si třeba takové Diablo III. Když je dobrý kurz eura ke koruně, vyjde mě digitální forma okolo zhruba patnácti set. Cena mi vzhledem ke kvalitnímu titulu přijde adekvátní, avšak jen do doby, kdy uvidím krabicového kolegu ležícího v regálu některé prodejny. Bác. Hardwarová podoba je o tři sta levnější. Jak to? Cena digitální distribuce logicky musí být levnější? Nemusí. Blizzard totiž spolupracuje v každé zemi s partnery. Ti lokalizují přebal (naštěstí jen ten) a podle cenové a daňové politiky určí koncovou cenu tak, aby byla konkurenčně schopná s ostatními tituly. Dost často tudíž nepočítají podle kurzu koruna : euro nýbrž koruna : dolar. Mínus mnoho jiných faktorů (dovozní a spotřební daně) – přesto na tom partner má provizi. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. A co teprve hudba a knihy, že?

Změním tedy svůj přístup? Začnu opět kupovat multimédia a aplikace v jejich softwarové podobě? Asi těžko. Už jsem si zvykl na pohodlí, které mi tato forma přináší. Člověk je tvor z podstaty lenivý. Navíc tomu nahrává například samotný Apple tlačící razantně iTunes a Mac App Store. Odpovědí bude tedy ne. Přivřu obě oči, jelikož si hodlám dál užívat své „digitální vězení“.

Perlička na závěr:
Když mi havaroval MacBook na chatě, tak jsem sice byl schopen obnovit systém ze záložního oddílu disku, ale nic více. K dispozici jsem měl toliko dostupné offline vybavení – tedy téměř nic. Veškeré aplikace vázané na Mac App Store, Steam, muzika z iTunes, fotky v iPhotu – zkrátka všechno v tahu (nebo-li v iCloudu, backup disk s sebou skutečně netahám). Inu, alespoň že ten SuperApple Magazín je hardwarový…